Začínala jako asistentka při studiu, dnes už šest let vede službu Podpora samostatného bydlení. Jejím smyslem je pomáhat lidem neopustit domov a zvládnout každodenní život co nejvíc samostatně. V rozhovoru Markéta Pelzová popisuje svou cestu v DUZE, práci s týmem i to, proč je důležité začít s osamostatňováním včas – ideálně ještě ve chvíli, kdy mají lidé podporu svých blízkých.
Cesta k práci v DUZE
Zajímá mě, jaká byla tvoje cesta k DUZE a k práci v sociálních službách, kde to začalo?
Na Filozofické fakultě jsem studovala pedagogiku a sociální pedagogiku. A když jsem dokončovala sociální pedagogiku, hledala jsem praxi. Náhodou jsem studovala společně s Romanou Mackovou (pozn. dnes vedoucí Centra denních služeb) ve stejném ročníku. A ona už v DUZE pracovala v Podpoře samostatného bydlení. Takže DUHU jsem znala od ní. Poslala jsem životopis a dostala jsem se na pozici asistenta v naší službě ještě při studiu na vysoké škole. Chtěla jsem získat praxi, ale neplánovala zůstat dlouho, protože jsem studovala ještě pedagogiku v doktorském studiu a měla jsem ambice jít pracovat do akademické sféry. Ale ta práce mě hrozně nadchla, takže jsem tady nakonec zůstala o dost déle.
Co tě během prvních dnů v DUZE zaujalo při spolupráci s našimi klienty?
Tak zaprvé mě překvapilo, jak byli klienti otevření vůči novým lidem. Většina asistencí, a to mám pocit, že platí dodnes, probíhá příjemně ze strany klientů. Díky tomu, že jsem se zabývala oborem pedagogiky, bylo pro mě hodně zajímavé vymýšlet různé pomůcky nebo strategie, jak s klienty pracovat tak, aby se dosáhlo progresu.
Takže na práci tě baví, že vidíš posun u klienta, i když někdy pozvolný?
To jednak, ale taky se mi líbí, že naši klienti vidí svět úplně jiným způsobem. Ať už se díváme na jejich obrazy nebo se s nimi bavíme, posloucháme, jak oni o světě přemýšlí, tak to je velice obohacující. Určitým způsobem to je pohled na svět, který mi v té dnešní uspěchané době chybí.
Jak to potom v DUZE pokračovalo? Jak se stalo, že jsi se z role asistentky dostala do role vedoucí celé služby?
Mě bavila hodně metodická část práce, která souvisí s tou pedagogikou. V PSB vznikla pozice metodika, na kterou jsem nastoupila. Potom tehdejší vedoucí Podpory samostatného bydlení končila a byla mi nabídnuta pozice vedoucí služby.
A ty jsi řekla – to je výzva, do toho jdu?
Ano, ale trochu jsem se bála, protože v DUZE jsem byla tehdy asi rok a půl, ani ne. Když jsem nastupovala do vedoucí pozice, ještě jsem dokončovala školu.
Jak vypadá práce vedoucí služby
Šest let v pozici vedoucí prokázalo, že ses rozhodla ty i DUHA dobře. Pojďme se podívat, jak dnes vypadá běžný den vedoucí PSB.
Po ránu hrozný šrumec, protože naše služba je, tím že je v terénu, hodně dynamická. Řeší se nemoci asistentů, klientů, co se událo od minulého dne, plánování s týmem. Moje práce je pak hodně metodická.
Co si za metodickou prací můžeme představit?
Chystám pracovní skupiny, což je můj oblíbený nástroj pro práci s celým týmem. Myslím si, že když se domlouvá postup u klienta, je velice důležité sdílet zkušenosti v celém týmu a nastavovat postupy společně. A být v souladu. Díky tomu pak může dojít u klienta k co největšímu progresu. Není možné to tady psát od stolu. A proto jsem zavedla pracovní skupinu do našich porad a týmových setkání.
Jaký musí být tvůj pracovní den, aby sis řekla, to byl fajn den. Je mi jasné, že řešíte i náročnější situace.
Ať řešíme nějaká nedorozumění nebo se děje něco náročného u klienta, my na to musíme flexibilně reagovat. A když se nám to povede vykomunikovat a domluvit, a zvládneme nastavit nějaká nová pravidla, tak je to za mě povedený den. Z toho mám radost.
A co je na téhle práci nejnáročnější?
Nejnáročnější jsou změny. Protože ve chvíli, kdy lidi hromadně onemocní nebo se dějí nějaké nepředpokládané události, tak to je situace, ve které se snažím koordinátora, který vše plánuje, nenechat. Takže beru občas i nějaké služby. Fungování služby musíme nastavit tak, abychom opravdu všem poskytli to, co potřebují a nikdo nezůstal bez pomoci.
Tým jako základ dobré podpory
Kdo tvoří tvůj tým?
Moje pravá ruka je koordinátorka. Dále sociální pracovnice, která je od ledna i metodičkou. Takže teď jsme ve fázi, kdy jí část individuálního plánování, postupů a náplně asistencí předávám. A pak máme tým asi 12 asistentů.
Jaké do týmu přijímáš lidi? Co ty od nich očekáváš, aby zapadli do týmu?
S koordinátorkou jsme se shodly na tom, že nám ten člověk musí sednout hlavně lidsky. Důležité jsou vzájemné sympatie, to znamená, že už při vstupním rozhovoru se s ním musíme cítit příjemně. Musí hezky mluvit o našich klientech, projevit zájem o naši službu a organizaci. Vše okolo provozu ho pak naučíme. Naše zaškolení je tak komplexní, že vlastně nepotřebujeme, aby měl nějakou předchozí zkušenost nebo velké vzdělání. Důležitá je pro nás lidskost a pozitivní vztah k lidem. Flexibilní práce v terénu mu samozřejmě nesmí vadit. Doprovázíme klienty k lékařům i na úřady, je to pestré. Stěžejní je pro nás příjemná atmosféra v týmu, v té se dá budovat i kvalita služby.
Co potřebuje asistent vědět, aby vůbec mohl vejít do služby a ke klientovi do jeho bytu?
Jde se zkušeným pracovníkem a u každého klienta, ke kterému bude chodit, se musí postupně zaučovat. Je to ochrana klienta, aby mu do domácnosti nepřišel někdo úplně cizí, ale i ochrana nového pracovníka, aby se necítil, že je vhozen do vody.
Kdo se tedy hodí pro tuto práci?
Máme tady maminky po mateřské, po rodičovské, studenty i zralejší pracovníky. Mně přijde dobré, když je tým různorodý a vyvážený.
Co ještě děláte proto, aby tým držel pohromadě, aby ti lidi vydrželi? Protože fluktuace v sociálních službách je velké téma.
Já si myslím, že důležité je vzájemné ocenění a podpora. A možnost konzultovat s koordinátorkou ve chvílích, kdy potřebují – asistenti vnímají tu podporu.
Komu služba pomáhá a důležitost včasného osamostatňování
Jakou máme v současné době skladbu klientů, kde se o službě PSB dozvídají? A s jakými přicházejí požadavky na službu?
PSB má klienty ve věku od nějakých třiceti až do sedmdesáti let. Dvě třetiny naší služby tvoří klienti senioři. A je to způsobené tím, že se k nám stále nedostávají mladí klienti, kteří se snaží osamostatnit, ale klienti, kterým odchází jejich rodiče. Ti zůstávají doma sami, úplně bez podpory. Ve svých domovech ale prožili celý život a je pro ně často nepředstavitelné, že by šli někam do ústavní péče nebo pryč ze svého domova. Často jsou to klienti, které nachází sociální pracovníci z úřadů. A po nějaké době, kdy jsou sami, na ně navazují podpůrné služby. Nejčastěji tedy přijímáme klienty na podnět veřejných opatrovníků, sociálních pracovníků z městských částí. Jedná se nejčastěji o lidi okolo 50-60 let, kteří zůstávají úplně opuštění v bytech.
Na téma osamostatňování jsi nedávno psala článek. Opravdu se stává, že dospělý člověk není připravený na to, že bude sám a nevyužíval vůbec žádné sociální služby, které by ho v samostatnosti podpořily?
My se snažíme mluvit s rodinami mladších klientů, ke kterým chodíme nácvikově, aby jim daly možnost vyzkoušet si samostatné bydlení, dokud je rodina plně funkční a je tady pro klienta. A to z toho důvodu, že když se na vás pak navalí všechny změny naráz, tedy že vám odchází blízká osoba, zůstanete sám, a najednou máte převzít kompetence, na které vás nikdo nepřipravil, tak je to strašně stresová situace. A ještě vám domů začne chodit cizí služba nastavovat nový režim.
A když přijdete k tomu mladšímu klientovi, je to většinou iniciativa rodiny?
Je to iniciativa rodiny, ale často se setkáváme s dvojí iniciativou. Ta první je, že by rodina byla ráda, kdybychom fungovali stejně jako rodič nebo v situacích, kdy rodič není přítomen a plně ho zastoupili.
A ta druhá zakázka je příprava na reálnou samostatnost, ale s tím, že se často přesun nějakým způsobem oddaluje, odkládá. Velký problém je i to, že většina mladých klientů si nemůže dovolit samostatné bydlení.
Máte nějaké mechanismy, jak tomu klientovi pomoct, aby se cítil připravený, samostatný?
To, co my můžeme udělat při vyjednávání s rodinou, je, že se za prvé domluvíme, aby rodič nebyl přítomen při službě, abychom mohli službu plánovat, a druhý krok je, že se snažíme klienty podpořit v nějakých činnostech, které pomůžou celé rodině. Například nakoupí a připraví večeři celé rodině. Není to úplně jednoduchá cesta, ale už jenom to, když služba vstoupí do bytu, tak je to důležitý krok.
Když máme navázaný vztah s klientem, tak ve chvíli, kdy se něco stane v rodině, tak můžeme nastoupit intenzivněji a zachytit klienta, aby nezůstal ve vzduchoprázdnu bez podpory.
Myslíš si, že Společnost DUHA nebo konkrétně služba Podpora samostatného bydlení může udělat něco, aby se osamostatňovali dříve, když jsou mladší? Je v naší moci toto ovlivnit osvětou?
To je složitá otázka. Určitě je to osvěta, ale je to i velice důsledná práce s rodinou. Dovedu si představit, že rodiče lidí s mentálním znevýhodněním můžou mít velkou starost, co se s jejich dětmi bude dít a mohou mít hodně obav. Ať už jestli to zvládne s financemi nebo jak samostatnost bude vypadat. S tím je potřeba pracovat. A jak jsem již řekla, velkou roli tam hraje i bytová politika, aby tito lidé měli dostupné bydlení a dostupné nejenom finančně, ale aby ty byty vůbec existovaly. V Praze mám pocit, že se o tom hodně mluví, ale že bytů je nedostatek.
V práci se setkáváte i s citlivým tématem budoucnosti. Otevíráte s rodiči otázku, jak bude zajištěná podpora jejich dospělých dětí ve chvíli, kdy už se o ně sami nebudou moci starat? Jak na takové rozhovory rodiny reagují?
Tohle téma k naší práci patří a snažím se ho s rodinami otevírat citlivě a s velkým respektem. Svolávám společné schůzky a mluvíme o tom, jak bude podpora vypadat do budoucna a jak všechno nastavit včas. Pro rodiče je to velmi osobní a citlivá oblast, protože často jde o dlouhodobou péči o jejich dítě a o otázky, které není jednoduché si připouštět. Snažím se zdůraznit, že jde o to, aby bylo všechno promyšlené a připravené. Když se o tom začne otevřeně mluvit, většinou se rodinám uleví. Mají větší klid, protože vědí, že jejich blízký bude mít zajištěnou podporu a že všichni víme, jak postupovat ve chvíli, kdy už jejich vlastní síly nebudou stačit.
Kdo jsou klienti a jejich očekávání od služby
Když nastavujete službu s novým klientem, jak to probíhá?
My si vyslechneme klienta i opatrovníka a z toho máme záznam, co oni si představují, že by bylo potřeba s klientem dělat, na čem pracovat. Máme pro tento účel formulář, říkáme tomu mapování, a tam jsou popsané všechny životní oblasti. Zjišťujeme, jak se klient orientuje v jednotlivých oblastech, a podle toho pak nastavujeme první tři měsíce služby. A jak už jsem řekla, vlastně nikdy to není uzavřená věc. To se pořád mění a vyvíjí.
Každý klient má tedy svoje cíle, svůj individuální plán?
Každý klient má svého osobního asistenta a ten zodpovídá za revizi jeho metodické dokumentace, což je právě i individuální plánování. Na každý rok stanovíme společně jeden cíl, na kterém se bude pracovat. A zavedli jsme takzvané krátkodobé plány. Ten velký plán může být například s klientkou uklidit celý byt, ale rozdělíme ho na krátkodobé cíle. Například tento týden budeme intenzivně vyklízet skřínku v kuchyni. Klient postupuje po jednotlivých mini cílech.
Jak vnímáte progres u klientů PSB?
U všech našich klientů vnímáme progres. Ten progres není takový, jaký si člověk většinou představuje, ale je viditelný v dlouhých časových intervalech. Máme klientku, která se teď naučila pracovat s tabletem i počítačem. Před pěti lety by nikdo nevěřil, že někdy bude mít chytrý telefon, objednávat si obědy sama na počítači a používat techniku úplně běžným způsobem.
A měli jsme klienty, kteří se úplně osamostatnili. To byli většinou právě mladší klienti, kteří měli ale i dobré rodinné zázemí. A druhý aspekt, který v tom hraje roli, je, že my jsme měli klienty, kteří měli velký tah na branku v tom být naprosto samostatní, ale začali nám stárnout. A spolu s tím se objevily nové oblasti, ve kterých potřebovali podpořit.
Vzpomínáš si na nějaký hezký příběh klienta, kdy jsi měla opravdu radost, že se něco povedlo?
Já mám pocit, že člověk vpluje do těch služeb a že s těmi klienty ty jejich příběhy trochu žije. I když se snažíme zůstávat profesionální, tak po těch letech, co tady pracuji, mám ke klientům vybudovaný osobní vztah.
Za mě to třeba byl příběh manželského páru, kdy jeden z nich byl vážně nemocný a paní se kvůli manželovi stěhovala, aby mohli být spolu. A my jsme je v tom podporovali. Do dneška jsou v kontaktu a pořád hledají cestu, jak být spolu, tak to je pro mě velký příběh. A ukazuje, že i lidé s handicapem žijí podobné starosti a podobné životy jako my ostatní.
Co je tou nejdůležitější esencí služby PSB?
My klienty podporujeme v tom, aby mohli zůstat u sebe doma co nejdéle to bude možné, samozřejmě s ohledem na životní změny, věk, trable. Neopustit domov a zvládnout to co nejvíc samostatně. A to, co nejde, tak v tom klienta podpořit.
Změnila se nějak Podpora samostatného bydlení za dobu, po kterou ji vedeš?
Já mám pocit, že PSB byla velice dobře nastavená od mých předchůdkyň. Navázali jsme na dokumentaci i velice profesionální a lidský přístup, kterého jsme byly s koordinátorkou svědkem, a to snažíme držet dál. Pro mě jsou nejdůležitější lidé, kteří tady pracují. To je ten nejdůležitější kapitál.
Co tě ve tvé práci nejvíc motivuje a díky čemu jsi tolik let vytrvala?
Svoji práci obecně vnímám jako hezkou a jsem pyšná na svůj tým. Jsem vděčná za to, jak je vůči sobě loajální a podpůrný. Mám velké štěstí na lidi, se kterými sedím v kanceláři. Máme tady s Luckou (koordinátorkou) velice dobrou atmosféru. Umíme si navzájem vyhovět a mít i určitý nadhled vůči práci. To je důležité – že se umíme zasmát některým situacím, které se nám stanou.
Máte šanci potkat se někdy se všemi klienty najednou?
Tato šance je pouze dvakrát za rok. Jednou máme na jaře společný bowling a jednou se setkáváme na podzim před Vánoci, což je i taková neformální příležitost, jak službu s klienty hodnotit. Klienti by se rádi potkávali častěji, ale naším cílem je, aby co nejvíc zapadli do běžného světa a vztahy si udržovali individuálně.
Markéta a její přání
Co bys přála službě PSB do budoucna, aby fungovala kvalitně?
Stabilní a dostatečně velký tým. Dále, abychom zachytili klienty dřív, než se dostanou do nějaké krizové situace. To je můj velký sen a cíl, opravdu je podpořit, aby se osamostatňovali v době, kdy se osamostatňovat mají, a ne v době, kdy už nemají jiného zbytí. Protože vidíme, že když to zvládnou šedesátiletí, tak třicetiletí by to zvládli daleko snáz. A ještě by měli podporu těch milujících lidí, rodiny. Takže by bylo pro ně daleko snazší se na to připravit. A chceme stále hledat nové cesty a přístupy.
Jak by sis přála, aby se ve společnosti mluvilo o lidech s mentálním znevýhodněním?
Já bych si přála, aby o nich nikdo neuvažoval jako o lidech s mentálním znevýhodněním. Jsou to prostě lidi, kteří tady mezi námi žijí, jsou něčím třeba jiní, ale spousta lidí se nějak odlišuje. A myslím si, že, aspoň když budu mluvit za naše klienty, oni v té společnosti jsou, a podle mě ani lidé neví na první dobrou, že mají nějaký problém. Takže za mě by to bylo úplně ideální, kdyby to takhle bylo vnímáno.
Kde bereš energii pro svoji práci?
Energii? Já mám ráda sport, takže si často jdu po práci zaběhat nebo zacvičit. A věnuji se hudbě, to je taková moje vášeň. Hraji v orchestru na saxofon, je to hodně relaxující a fajn. A miluji výlety, přírodu. Ráda jsem v lese sama, je tam ticho klid a mám tam čas jenom pro sebe, to je hrozně důležitý. Tam načerpávám hodně energie.
Děkuji Markéto za rozhovor pro rubriku #Moje práce v DUZE, a přeji, ať služba PSB pod tvým vedením vzkvétá, a ať se daří podpořit co nejvíce klientů ve včasném osamostatnění a zkvalitnění jejich života.
Margita Losová
manažerka pro rozvoj organizace a PR, péče o dárce