To o sobě s úsměvem říká Lucie Pátková, koordinátorka Podpory samostatného bydlení, která je opravdu mostem mezi klienty a asistenty. A po tomto mostě proudí nepřetržitý tok informací.
Představujeme vám ji jako první v nové sérii rozhovorů „Moje práce v DUZE“, ve kterých vám přiblížíme, čím se zabývají lidé na různých pozicích ve Společnosti DUHA. Poodhalíme, jaké radosti i úskalí jednotlivé pozice přinášejí. A věříme, že vám ukážeme, jak důležití jsou lidé, kteří podporují jiné lidi v tom, aby mohli žít svobodný život, i když k němu potřebují podporu organizace, jakou je Společnost DUHA.
Lucie Pátková, je koordinátorkou služby Podpora samostatného bydlení už 4 roky, v DUZE je celkem 7 let. Sama o sobě říká, když ji prosím, aby stručně představila svoji roli, že je takový komunikační uzel. Povídáme si o jejích předchozích zkušenostech v roli asistentky, o tom, co ji v práci motivuje, jaké jsou nejtěžší okamžiky, co jí je pomáhá překonat a v práci jí dělá radost. A proč je vlastně v pomáhající profesi?
Služba Podpora samostatného bydlení (dále PB) je terénní služba, která podporuje dospělé lidi s mentálním znevýhodněním v jejich domácnostech. Více o službě PSB najdete zde.
Esence mé práce
Lucie, co předcházelo tomu, než jste začala pracovat ve Společnosti DUHA?
Věnovala jsem se svým dětem, byla jsem s nimi dlouho, protože mi to přišlo pro ně a celou rodinu dobré. Pak jsem pracovala jako organizační pracovník v jógové škole, ale časem jsem toužila po změně. Chtěla jsem poznat něco nového a myslím, že v té době jsem objevila inzerát DUHY. Zaujalo mě to a zkusila jsem se přihlásit. Chtěla jsem dělat něco, co mě bude naplňovat. V DUZE jsem začínala na pozici asistentky.
Cílila jste svoje hledání práce do oblasti neziskového sektoru nebo to přišlo čistě náhodou?
Já jsem měla kamarádku, která pracovala na Lince bezpečí a viděla jsem, že to do života přináší něco hezkého, důležitého, takže jsem rozhodně neměla k této oblasti zamítavý postoj. Když jsem hledala práci, potřebovala jsem, aby byla smysluplná, naplňující a zvládla jsem u ní rodinu.
Když si představíte, že byste svoji současnou pozici koordinátora měla popsat někomu, kdo o ní v životě neslyšel, co byste mu o té pozici prozradila?
No, jsem vlastně takový komunikační uzel (smích).
Komunikační uzel, to je hezky vyjádřeno. Kdyby mu tento popis vaší pozice nestačil, jak byste mu popsala váš běžný den, týden? Jak to vypadá, když přijde koordinátor ráno do práce? Přichází s čistou hlavou nebo má stejně starosti z předešlého dne?
Já se většinou snažím ukončit si úkoly, o kterých vím, že v ten den ukončit musím. Takže přicházím s čistou hlavou, ale většinou čeká už dost dalších úkolů na stole. Ty úkoly udělám, ale mezitím přibudou další (směje se). A pak volím priority. Vybírám, který úkol z dneška můžu posunout ještě na zítřek. Málokdy jde člověk s úplně čistým stolem domů.
Co všechno si ale máme za těmi úkoly představit? Co je esencí vaší práce?
Mám pod sebou tým asistentů, kterým dělám rozpis služeb. To je ta provozní část, při které beru v úvahu několik faktorů. Zohledňuji, kdy můžou asistenti chodit do práce, protože pracují často na zkrácený úvazek. Snažím se, aby to vyhovovalo asistentům a zároveň i klientům. Je to živý organizmus, protože do té pravidelnější části rozpisu přicházejí i mimořádné asistence, když jdou klienti například nečekaně k doktorovi a podobně. Vedu tým tak, aby to bylo co nejlepší jak pro asistenty, tak pro klienty. Zohledňuji potřeby klientů i asistentů.
Jak to vlastně funguje u klientů, mají nasmlouvaný počet hodin asistence? Můžete nám to trochu přiblížit?
Ano, klient má smlouvu na určitý počet hodin asistence a jsou domluvené i dny, ve kterých ji poskytujeme. Ale určitě se objevují mimořádné požadavky od klientů, je to různorodé. Doprovod k lékařům, za kulturou, výlet, to není pravidelná asistence. To jsou asistence mimo pravidelné a nasmlouvané hodiny.
Dobře, tak vaše práce je vlastně taková tvorba rozvrhu, aby se nikdo „neztratil“ a všichni, klienti i asistenti věděli, kde a kdy mají být. Co dále je obsahem vaší práce?
Potřebuji předat všechny informace ke každé asistenci konkrétním asistentům. Musí vědět, co je na službě čeká a mít všechny potřebné informace, například k návštěvě u doktora. To je zásadní složka mé práce, předat dobře a včas informace. A okolo toho se točí celý měsíc, protože je to živý organismus, který se proměňuje.
Takže vy uděláte s dostatečným předstihem plán na měsíc, jste spokojená, že máte hotovo, a teď to začne. Přijdou změny, které přináší život. Jak se o všem dozvídáte?
Od asistentů, anebo přímo od klientů, někdy i od rodin a opatrovníků. Ale snažíme se o to, aby, pokud je to možné, nám informace předávali sami klienti. Vedeme je k přijímání zodpovědnosti za vlastní život, takže i svoje potřeby musí umět komunikovat.
Přes vás proudí spousta informací. Dá se říct, kolik hodin denně telefonujete?
Strašně moc. A napíšu strašně moc mailů. Ve svém výkazu práce mám položky emailová a telefonická komunikace. A neexistuje den, že bych do nich neměla co napsat.
Takže to hlavní je komunikace. Musíte tedy dobře znát každého klienta i asistenta z vaší služby. A určitě být empatická.
Teď máme sedmnáct klientů. Ve vedení služby jsme tři – vedoucí, která působí i jako metodička, sociální pracovnice a já. A asistenti jsou v terénu. Znám je samozřejmě všechny. S asistenty se vidíme na pravidelných poradách. Vedení služby je v jedné kanceláři na Fügnerově náměstí.
A u každého klienta víte podstatné informace pro jeho život, co potřebuje. To je určitě důležitá součást práce poznat jejich potřeby, že? Chodíte ještě někdy přímo do služby za klienty?
Jak jsem říkala, začínala jsem v DUZE jako asistentka, a i dnes musím občas do služby v roli asistentky. Ale je to už trošku jiný, než když jsem jí opravdu byla. Dneska už mám přeci jen pohled koordinátorky, tak hned zjišťuji, co by se mohlo ještě zlepšit, kontroluji, jestli je všechno v pořádku. Když jsem byla u klienta čistě jako asistentka, byla jsem u klienta svobodnější. Teď očima koordinátorky hledám na službě další podněty pro asistenty. Co se tam dá udělat jinak, líp.
A koordinátorský mobil máte určitě stále u sebe, takže z té role už dnes prostě nevyskočíte a jste k dispozici. S čím, a kdy se na vás asistenti obracejí?
Když se něco nedaří, můžou se na mě obracet jak klienti, tak asistenti. A volají i z terénu, protože asistenti jsou tam na tu situaci sami. Ať se děje cokoliv, můžou obrátit na někoho, kdo v tu chvíli má nadhled, není v té situaci a může jim pomoct. Během dne stále komunikuji, když je to potřeba. K mé práci patří i porady, vzdělávání a někdy i mimořádné aktivity s klienty. Máme předvánoční setkání nebo společný bowling, na ty se těším.
Vy jste oporou týmu asistentů a kdo je v DUZE oporou pro vás?
Pro mě moje nadřízená, vedoucí služby Markéta. Na ní se můžu s čímkoliv obrátit. To je pro mě hodně důležité, protože nad něčím, co já řeším má nadhled a dokáže mi s touto perspektivou poradit.
Těžíte ve své práci ze své zkušenosti v roli asistentky?
Ano, to určitě.
A co vás motivovalo, přejít na vyšší pozici koordinátork? Jako asistentka jste jistě znala úskalí i náročnost této pozice.
To ano, jako asistentka jsem vždycky koukala na ten rozpis a říkala jsem si, jak oni to vlastně dokážou zorganizovat (smích). Ale tak jsem to vzala jako výzvu. Nastupovala jsem v době covidu. To byla jízda změn nekonečná. Takže dá se vlastně říct, že dneska mě téměř nic nepřekvapí.
Nesmíme zapomenout ještě na jednu důležitou oblast vaší práce. Když přijde nový asistent, vy jste první, kdo mu předává informace o firemní kultuře, zejména tu část, jak se chováme ke klientům jako organizace, naše zásady. Je to tak?
Ano, to je hodně důležité, já je do všeho uvedu. A pak to hlídám v praxi. Snažím se hlídat, aby to dobře předávali stávající asistenti svému novému kolegovi. Oni je zaučují a potkávají se v terénu. A samozřejmě další školení má manažerka kvality, probíhají vzdělávací kurzy v prvním roce jejich práce, kde se to vzdělání rozšiřuje a prohlubuje. Na vzdělávání dbáme hodně.
Klienty zná jménem i moje rodina
Máte s klienty Podpory samostatného bydlení spojené nějaké hezké zážitky?
Mně se líbí, jaké naplněné a aktivní životy někteří klienti žijí. A když něco dělají, tak tomu věnují plnou pozornost. Třeba Dáša Filípková, která maluje hezké obrazy. Na její výstavu se jdeme podívat s rodinou a opravdu si to užíváme. Hraje divadlo, cestovala na Island. Přijde mi někdy, že ti klienti opravdu umějí život žít. To se mi líbí.
Máte radost, když mají klienti v něčem úspěch, je to tak?
Ano, a zároveň dělají i věci, které nedokáže každý člověk. Já bych si třeba na prkna divadla jako Dáša nestoupla…
Zajímavý je i příběh manželů Vejdovských. To, jak je služba PSB podporuje.
Před pár lety obnovili manželský slib (Pozn. psali jsme o tom v článku zde) a já, když jsem začínala jako asistentka, jsem byla osobní asistentkou pana Vejdovského. Dneska, jak stárnou, se jejich příběh proměňuje, ale mně se líbí, co pro ně PSB dělá. Jak je v jejich společných aktivitách podporuje. Když pomyslím na Iva Vejdovského, tak u něj stále vidím něco pozitivního. Přestože měl zdravotní komplikace, je to bojovník. Udělá úplně všechno pro to, aby se vrátil do života a pořád ho chce s podporou sociálních služeb žít pěkně. A chce se vídat i s partnerkou Jitkou.
Služba PSB je oba podporuje, aby se mohli potkávat, i když ze zdravotních důvodů je to složitější. I to patří k vaší práci koordinátorky – vidět pozitivně složitější situace a hledat možnosti jejich řešení. Vy dáváte tomuto páru šanci, kterou by třeba bez téhle podpory už neměli. To je skvělá práce!
Výzvy v mojí práci
Jaké vlastnosti koordinátor potřebuje, aby tuhle pozici mohl vykonávat? A aby uspěl?
Musí být organizačně i komunikačně zdatný, vstřícný a rozhodný. Je potřeba se rozhodovat rychle a bez přílišného strachu, že udělám chybu. Protože to bych pak nic nikdy nerozhodla.
Jakým největším výzvám čelíte v rámci své práci?
Je to personální podstav, který je permanentní. A fluktuace. U nás v PSB jsme teď měli takovou vlnu, kdy se tým dynamicky obměnil. Předtím byl dlouho stabilní, tak musíte se změnou v této oblasti počítat. Chybí vám lidi. Já jsem nezažila za tu celou dobu snad stav, že bych měla dostatek lidí.
A čemu to přikládáte?
Já si myslím, že je to i kvůli vnímání neziskového sektoru ve společnosti, a roli hraje i finanční ohodnocení. To je myslím v DUZE v pořádku, ale obecně je tento sektor podhodnocený. Práce ve službách s lidmi je náročná. Klade požadavky na pracovníka, aby byl dobře naladěný na lidi, příjemný, vhodným způsobem s nimi komunikoval, byl profesionální. Zkrátka pracuje s lidmi, se zranitelnými lidmi. A to si myslím, že není ohodnoceno společností dostatečně. V sociálních službách obecně je podstav.
Takže vlastně to nejtěžší pro vás je počítat s tím, že i když přijmete skvělého člověka, dáte do něj svoji energii, vzděláte ho, že to je na dočasnou dobu. Ale jsou tady někteří matadoři, ne, kteří jsou tady dlouho?
Ano, ale je to i fajn, vrací se nám zpátky po mateřské dovolené a tak. Ale já chci k tomu dodat, že když nabereme studenta vysoké školy, který se nějak v tom oboru vzdělává a víme, že tady třeba bude rok, tak nám to za to stojí. Studenti jsou zase strašně rychle zaučení a za ten rok tady udělají dobrou práci.
Jste tedy i u výběrových řízení?
Ano, a je okolo toho spousta úkonů, které se musí udělat. Je to proces, který trvá nějakou dobu, a do kterého dávám energii. Ale dávají do toho energii i asistenti. Oni jsou taky účastní na zaučování nových kolegů. A samozřejmě musí proběhnout i sladění s klienty, zvykají si na nové asistenty, to je i pro ně někdy náročné. Snažíme se všechno podchytit profesionálně, aby to obě strany zvládly.
Co bych si přála
Co by bylo vaším největším přáním? Myslím pracovním přáním.
Aby společnost tuhle práci uměla ohodnotit víc.
Když někomu ve vašem okolí řeknete, co děláte, s jakou se setkáváte reakcí?
Jó náročný, to je náročný, jé, to je náročný, to tě jako obdivuju. A já jim vždycky říkám – ne, já mám hezkou práci, nedělám náročnou práci, za kterou by mě musel někdo obdivovat.
Jak lidem, kteří řeknou, že to je náročná práce vysvětlíte, co obnáší?
Že to není náročné, je to hezká práce jako každá jiná, práce s lidmi, kterým pomáháme.
A přeci jen, je na ní něco, co byste klidně vynechala?
Je to tak, že ta naše práce obsahuje takové náročnější vlny. Většinou se v ní sejdou různé problémy najednou. Když už, tak už. Ale člověk musí být připravený na to, že tu vlnu musí ustát. Pak zase přijde klidnější a hezký období. Člověk se musí kousnout, musí to vydržet. Nevzdat to, protože to je fakt takový živý organismus.
Pomáhá vám ve vaší práci vzdělávání?
Ano, vzdělávání mi určitě pomáhá. Například důležité téma je nastavení a udržení hranic v práci s klientem. Zajímají mě i kurzy manažerských dovedností. Na kurzech si vždycky uvědomím, že spoustu zkušeností už člověk má, ale může si je zvědomit, připomenout. A to je určitě dobré, protože pak s tím pracuje vědoměji.
Dokážete si představit, kam byste se mohla ve vaší roli posunout? Je ještě něco, co byste se mohla naučit?
Určitě je pořád kam se posouvat. Hlavně v týmové komunikaci. Do týmu přicházejí různorodí lidé, mohou vznikat pochopitelně i konflikty, a je třeba je umět řešit. Také je důležité předcházet syndromu vyhoření. A umět jednat s lidmi, kteří třeba jsou před vyhořením. A teď v DUZE přecházíme na nové technologie, takže se učím něco nového i v této oblasti. A u klientů? Tam se člověk něco nového naučí pokaždé, když jde na službu.
Je nějaká oblast vzdělávání, která vám chybí?
Přála bych si pro sebe nějaký dlouhodobější kurz, který člověka posune osobnostně, ale tím i v práci. Nebo vzdělání v psychoterapii.
Co vás baví a dělá vám radost v osobním životě? Určitě musíte mít něco, čím se odreagujete a vyčistíte hlavu.
Hlavu si vyčistím a nejvíce si odpočinu při čtení, nebo cvičení jógy. Ale zároveň jsem také ráda v pohybu, miluji přírodu, takže ráda podnikám různé výlety s rodinou a přáteli. Radost mi dělají ale i úplně obyčejné věci, jako je procházka se psem, výlet na kole, vaření, dobrý film, nebo seriál, hodina v posilovně, „pokec“ s kamarádkou… A i když to může znít, jako klišé, tak největší radost mi dělá čas strávený s mou rodinou.
Takže když jste na dovolené s rodinou, máte čistou hlavu a na práci dokážete nemyslet?
Teď už ano. Neodpovídám na e-maily, snažím se od práce odstřihnout, ale dřív jsem ještě koukala do mailů, zajímalo mě, co se v práci děje. Ale teď už ne, protože vím, že odpočinek potřebuji. Musím, musím se od toho umět odstřihnout, abych se mohla vrátit odpočinutá.
Prozradíte mi, co na vaši práci říká rodina?
Já nevím, jestli by si dokázali představit, že dělám něco jiného. Oni už znají jmény všechny klienty, nevědí o nich podrobnosti, to ne, ale znají je. Já myslím, že jsou rádi.
Když by někdo chtěl dělat práci koordinátora, co byste mu poradila? Zrazovala byste ho od toho?
Asi bych mu prozradila, že je to svým způsobem náročná práce, ale nerozmlouvala bych to nikomu. Je to práce, která má smysl.
Jste tedy ve své práci spokojená?
Jsem spokojená. Mně to přijde jako fakt hezká práce, různorodá, není stereotypní, je v ní spousta možností, co nového se naučit, ale je v ní i náročnost. Ale každá práce v něčem náročná. Dává mi velký smysl.
A měla byste pro nás na závěr nějaký tip na hezký život?
Tip na hezký život asi úplně nemám. Ale myslím, že někdy stačí prostě věci brát tak, jak přicházejí a jak jsou.
Končíme náš rozhovor a já za něj Lucii Pátkové velice děkuji. Je to člověk na pravém místě. Díky takovým lidem může Společnost DUHA fungovat jako hodinky. Lidé jako Lucie jsou důležité kolečko v tomto soukolí. I díky ní je podpora klientů služby Podpora samostatného bydlení v pravý čas tam, kde má být. Sbíhá se u ní hodně informací a ona jim musí dát řád a smysl. Dostat je včas na pravé místo. A u toho neztratit nadhled, když přicházejí těžší situace. Umět komunikovat s různorodou skupinou lidí. Lucii se to daří a Společnost DUHA jí za její práci děkuje.
Margita Losová
manažerka pro rozvoj organizace a PR, péče o dárce
