Pan Emil letos oslavil padesát let. Už několik let žije v Chráněném bydlení Společnosti DUHA, kde může vést samostatný život s podporou, která vychází z jeho individuálních potřeb a respektuje to, co zvládá i kde naopak potřebuje pomoc.
Zvoním na zvonek u běžného bytového domu. Na zvonku je napsáno DUHA. Chvíli čekám, než se za skleněnými dveřmi objeví sympatický muž. Pan Emil Borovička, se kterým si přicházím popovídat o jeho životě při příležitosti jeho jubilea. Oslavil 50 let. Zdravíme se a ujišťuje mě, že na rozhovor se těší.
Když vcházím do bytu Chráněného bydlení Společnosti DUHA, vítá mě atmosféra běžného dne. V předsíni stojí boty, v kuchyni zůstává hrnek od kávy a v obýváku tiše běží televize. Zdravím se srdečně s dalším spolubydlícím. Známe se dobře – v roce 2024 jsem s ním dělala rozhovor. Pan Roman Skalický oslavil tehdy padesát let a jeho velkým přáním tehdy bylo, aby už měl spolubydlícího. To se mu splnilo. A podle slov obou pánů je to dobré spolubydlení.
Asistentka, která je právě v bytě na službě, dokončí ještě s panem Emilem kontrolu financí a pak už nás opouští. S Romanem totiž mají spoustu zařizování mimo byt. Až se vrátí, bude se věnovat zase tomu, co je třeba vyřešit s Emilem. Je vidět, že v chráněném bytě to plyne přirozeně a vše má svůj řád.
Sedáme si s Emilem do křesel v útulném obývacím pokoji, který je propojený s kuchyní, a začínáme si povídat. Kulaté jubileum je přirozenou příležitostí zastavit se a trochu se ohlédnout. Zajímá mě, jak vypadá Emilův běžný den.
Každé ráno vstává v pět hodin a chystá se do práce. Cestuje přes celou Prahu, ale jak říká, vůbec mu to nevadí. Dopravu má rád a samostatné cestování ho těší. Prahu zná dobře – veřejná doprava je jeho dlouholetým koníčkem i jistotou. Když se ptám, jestli se vyzná po celé Praze, odpoví stručně: „Po celé.“ Ta jistota v hlase mluví za něj.
Z práce se vrací okolo druhé hodiny a oběd si dává doma. Večer si často pouští svoji oblíbenou hudbu na CD přehrávači.
Společnost DUHA zná už řadu let. Než začal bydlet v Chráněném bydlení, docházel do Centra denních služeb, kde trávil čas, učil se nové věci a potkával se s přáteli. Zajímá mě, co v CDS dělal a co ho bavilo.
„Byl jsem v kavárně, mandloval sem,“ vzpomíná na tehdejší centrum, kde byla malá kavárna i cvičná prádelna. Emil byl šikovný, a tak mu tehdejší služba Podpora samostatného zaměstnávání pomohla najít jeho první práci.
„Pracoval jsem v McDonaldu,“ potvrzuje.
Dnes pracuje ve firmě v Uhříněvsi. Ve skladu skládá krabice a plní je zeleninou. Do práce chodí od pondělí do pátku a svůj pracovní režim bere vážně.
„Baví mi to tam,“ říká jednoduše.
Emil má silný vztah k rodině, ve které mnoho let žil a která je dodnes přirozenou a důležitou součástí jeho života. Často je navštěvuje a rád si hraje se synovcem. Jeho fotografie zdobí i stěnu Emilova pokoje.
Přišla ale doba, kdy bylo potřeba, aby se Emil postupně osamostatnil. Rodina, zejména jeho dvě sestry, mu pomáhaly vybírat z dostupných služeb. Chráněné bydlení Společnosti DUHA bylo jednou z možností. Tím, že DUHU už Emil i jeho rodina znali, nebyl to krok do neznáma, ale spíš další etapa na cestě, kterou už měl částečně prošlapanou.
„Jsem staronovej klient,“ řekne s lehkým úsměvem.
V Chráněném bydlení je už téměř čtyři roky a bydlení s Romanem si chválí. Každý z nich má svůj pokoj, své věci i svůj rytmus, ale společně se domlouvají na chodu domácnosti. Střídají se v úklidu, řeší běžné věci a plánují podle potřeby. Na otázku, jestli se mu tu líbí, odpovídá jednoduše: „Líbí se mi.“
Když obdivuji množství květin v obýváku, dodá ještě s úsměvem: „Ty zalévá Roman.“
Každodenní vstávání v pět hodin, dlouhá cesta přes město i pravidelná pracovní doba jsou pro něj součástí života, který má jasný řád. Když se odpoledne vrací domů, čeká ho oběd, který si často připravuje už den předem. Vařit se naučil jako kluk. „Od mámy,“ dodá stručně.
Na zítřek má připravený květák s bramborem a tofu. V kuchyni zvládne hodně věcí sám, někdy ale vaří s podporou asistentky. S ní také řeší finance nebo plánování malých výletů. Podpora je tu tehdy, když je potřeba – ne jako kontrola, ale jako zázemí.
Jeho pokoj vypráví o tom, co má rád. Na policích stojí pečlivě srovnaná CD – Karel Gott, Olympic, country nebo Šimek a Grossmann. Když se ptám na nejoblíbenější píseň, odpoví bez zaváhání: „Srdce nehasnou.“ Hudbu si pouští často, někdy jen tak, aby zaplnila ticho večera.
Ukazuje mi také velký obraz ze složených puzzle s motivem aut. „To trvalo týdny, to složit,“ říká. Na nástěnce visí fotografie z výletů. Zvláštní místo mají i pivní tácky, které sbírá už roky. Když se ptám, jak taková sbírka vzniká, vysvětlí to s naprostou vážností:
„Musíte chodit do hospody.“ V té větě je humor i kus jeho osobnosti.
Když otevřeme krabici s fotografiemi z dětství, jeho výraz se promění. Alba jsou plná fotek z výletů, oslav a společných chvil s rodinou. Objevujeme i fotografii z Centra denních služeb, na které je s kamarádkou paní Jiřinou.
Na otázku, jaké bylo dětství, odpoví klidně: „Dobře jsem si žil.“
Má dvě sestry, se kterými je v častém kontaktu. Navštěvují se a zůstávají si blízcí.
Život pana Emila není dramatický, ale je pevný a pravidelný. Každé ráno budík v pět, cesta přes město, práce, návrat domů, odpolední káva, hudba nebo televize. Je to rytmus, který mu dává jistotu.
Chráněné bydlení Společnosti DUHA mu umožňuje žít tento rytmus samostatně. Má vlastní klíče, vlastní pokoj i vlastní odpovědnost, a zároveň ví, že když bude potřebovat pomoc, je tu podpora. Právě tato rovnováha mezi samostatností a jistotou dává jeho každodennosti pevný základ.
Po naší návštěvě jsem ještě telefonicky mluvila s Emilovou sestrou, která jeho současný život v Chráněném bydlení vnímá velmi pozitivně.
„Tím, že se Emil dostal do služby Chráněné bydlení Společnosti DUHA, je to skvělé, protože z dob, kdy navštěvoval CDS, tu má kamarády. Vztahy jsou moc důležité a Emil je tu má,“ říká.
A dodává ještě jednu důležitou větu:
„Já jsem ráda, že tyhle služby existují a lidé se znevýhodněním mají možnost samostatného života. A my jako rodina nemusíme trnout, co s ním bude.“
Když se loučíme a ptám se Emila, co ho čeká zítra, odpověď zůstává stejná jako dnes:
„V pět vstávám.“
Díky Chráněnému bydlení Společnosti DUHA pan Emil ví, že má místo, kde může žít svůj vlastní život s podporou, která respektuje jeho schopnosti i potřeby.
Děkuji panu Emilovi, že nám umožnil nahlédnout do jeho každodenního života.
Do dalších let mu přejeme pevné zdraví a radost z práce i koníčků.
Za celou Společnost DUHA
Margita Losová
manažerka pro rozvoj organizace a PR, péče o dárce
