K sociální práci je přivedla zkušenost, vztah a chuť dělat smysluplnou práci s lidmi s mentálním znevýhodněním.
Čtyři ženy, každá jiná, ale mají jednu profesi. Jsou to sociální pracovnice a metodičky ve Společnosti DUHA. Marie a Jana mají každá na starosti svůj tým v Chráněném bydlení, Tereza v Centru denních služeb a Veronika v Podpoře samostatného bydlení. O své práci mluví s nadšením, s velkým respektem a pochopením pro potřeby klientů Společnosti DUHA – lidí s mentálním znevýhodněním. Začtěte se do článku, který vám přiblíží, proč si tuto práci vybraly, jestli by jí doporučily někomu jinému a jaký je jejich každodenní obsah práce. Zajímavé je i to, jak nahlížejí na možnosti lidí se znevýhodněním. #mojePráceVDUZE
Začínáme první otázkou. Všech se ptám, jaká byla jejich cesta k sociální práci a co je přivedlo právě do Společnosti DUHA? Byl to třeba i zájem o lidi s mentálním znevýhodněním? Všechny jsou humanitně zaměřené, některé našly tu cestu už v rodině, některé až když si vyzkoušely práce, které jim nedávaly smysl. Pak hledaly dál.
Jana Návarová, sociální pracovnice a metodička Chráněného bydlení:
Já jsem vždycky byla spíš humanitně zaměřená. Mám střední zdravotnickou školu, pak jsem si ale vyzkoušela i ekonomický obor a nějakou dobu pracovala v korporátu. A právě tam jsem si uvědomila, že mě ta práce vůbec nebaví a nedává mi smysl. Že jsem opravdu spíš humanitně zaměřený člověk.
Šestnáct let jsem pracovala v denním stacionáři pro lidi s mentálním znevýhodněním a kombinovanými vadami. To byla po těch letech opravdu srdeční záležitost. Pak jsem si na rok zkusila práci v Parapleti, ale vím, že cílová skupina, kterou máme v DUZE, je prostě moje.
V DUZE budu za chvíli rok a cítím se tady dobře. Mám ráda kolektiv, se kterým pracuji, dobře se mi spolupracuje s koordinátory i asistenty. Jsem součástí dvou týmů a lidsky si opravdu sedíme.
Co vás na vaší práci překvapilo nejvíc, když jste začínala na téhle pozici?
Asi nejvíc to, jak rozmanitě klienti žijí. To, jak je každý z nich jiný, každý člověk má domácnost mají uzpůsobenou podle toho, jak chce a potřebuje a žije si opravdu po svém. Právě tohle mi hodně připomnělo, že každý člověk je jiný a důležitý. A že i člověk s mentálním znevýhodněním má něco, co se od něj můžeme naučit.
Tereza Crhová, sociální pracovnice a metodička Centra denních služeb:
Já jsem vždycky tíhla spíš k humanitním oborům a původně jsem chtěla studovat antropologii, ale po nějakém čase mi to přestalo dávat smysl, tak jsem studium ukončila a chvíli jsem se hledala. Pak jsem se tak trochu náhodou dostala na brigádu do tréninkové kavárny. To byl můj úplně první kontakt se sociálními službami, a právě tam jsem zjistila, jak moc mě ta práce baví. Řekla jsem si, že tohle bych chtěla dělat dál, a navázala jsem studiem sociální práce.
Už během studia jsem pracovala v sociálním podniku jako pracovní asistentka a shodou okolností tam byla i klientka z Chráněného bydlení DUHY. Když jsem pak hledala další práci, viděla jsem otevřenou pozici právě v DUZE, přihlásila jsem se a vyšlo to.
Takže vaše první cesta vedla do Chráněného bydlení?
Ano, ještě během studia jsem pracovala jako asistentka v Chráněném bydlení a strávila jsem tam vlastně skoro celé studium. Po jeho dokončení se pak uvolnila pozice sociální pracovnice a metodičky v Centru denních služeb a jsem dodnes vděčná, že jsem tu možnost dostala.
Po Chráněném bydlení se vám nestýská?
Stýská, ale jsem spokojená i v CDS. A některé klienty z Chráněného bydlení pořád potkávám.
Když jste si vybírala práci, hrála roli i konkrétní cílová skupina?
Určitě ano. Hodně mě lákala práce s lidmi s mentálním i duševním znevýhodněním. A velkou roli pro mě hrála právě zkušenost z tréninkové kavárny. Díky ní jsem už věděla, do čeho jdu a že je to práce, která mi dává smysl.
Veronika Kučerová, sociální pracovnice Podpory samostatného bydlení:
Já jsem vystudovala sociální a charitativní práci na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Po přestěhování do Prahy jsem našla práci v Diakonii, kde jsem pracovala v přímé péči v Centru denních služeb a byla jsem tam šest let. Po mateřské jsem pak hledala místo na zkrácený úvazek a chtěla jsem už něco víc v tom oboru, co jsem vystudovala. Něco, kde bude i ta kancelářská práce, ale zároveň pořád kontakt s klienty.
Já jsem vlastně vždycky pracovala s lidmi s mentálním znevýhodněním. A myslím, že mě ovlivnilo i to, že jsem s nimi vyrůstala. Jsme z malého města a tam většinou lidé s mentálním znevýhodněním bývali spíš v ústavech, ale měli jsme v širší rodině chlapce s Downovým syndromem, o kterého se starali doma. Vyrůstala jsem vedle něj a vlastně to pro mě bylo vždycky přirozené. Takže jsem potom i pracovně vždycky směřovala k lidem s mentálním znevýhodněním.
Marie Brožová, sociální pracovnice a metodička Chráněného bydlení:
Určitě mě ovlivnila rodina, protože část rodiny pracuje v sociálních službách. Mamka i její manžel pracují už víc než deset let v sociálních službách a já jsem od nich vlastně hodně poslouchala, co ta práce obnáší. Mamka pracovala s lidmi s duševním onemocněním i s mentálním znevýhodněním a teď už několik let pracuje se seniory, takže jsem viděla i náročnější situace, ale zároveň i to dobré a smysluplné na té práci.
Když jsem se potom rozhodovala, co bych chtěla dělat, věděla jsem, že mě to táhne humanitním směrem. A myslím, že právě tohle mě hodně ovlivnilo v tom, že jsem si nakonec vybrala sociální práci.
Zajímalo mě, jaké mají zkušenosti s tím, jak jsou dnes ve společnosti vnímáni lidé s mentálním znevýhodněním. Nepřekvapilo mě, že sociální pracovnice jedna jako druhá vidí možnosti samostatného života lidí se znevýhodněním a že právě i malé úspěchy klientů jsou pro jejich práci velkým motivátorem. Jejich práce přináší hezké momenty, ale někdy i složitější situace.
Co byste si přála, aby lidé ve společnosti víc chápali o lidech se znevýhodněním, se kterými pracujete?
Marie:
Asi bych chtěla říct hlavně to, že se nedá říct, že „oni jsou nějací“. Často, když někomu řeknu, že pracuji s lidmi s mentálním znevýhodněním, tak si hned představí nějaký typ člověka a řeknou třeba nějaké přídavné jméno, jak se ti lidé chovají. A já vždycky říkám, že se to takhle vůbec nedá shrnout. Každý člověk je jiný, každý reaguje jinak, někdo je pomalejší, někdo naopak rychlejší a nedá se to zobecnit jedním slovem nebo představou.
Myslím, že si lidé často představují jednu podobnou skupinu klientů a většinou spíš ty, kteří žijí v nějakých zařízeních a mají větší podporu. Ale už si třeba neuvědomí, že jsou i klienti, na kterých to na první pohled ani nepoznáme a kteří můžou i přes svůj handicap žít poměrně běžný život.
Dá se to tedy shrnout tak, že byste si přála, aby lidé víc věřili v jejich možnosti?
Ano. Aby neměli představu, že všichni klienti nepracují nebo žijí jen v ústavních zařízeních. Někteří jsou prostě jen trochu jiní a jejich schopnosti se během života dál rozvíjejí.
„Někteří jsou prostě jen trochu jiní a jejich schopnosti se během života dál rozvíjejí.“ Marie Brožová, sociální pracovnice a metodička Chráněného bydlení
Veroniko, vy jste říkala, že jste naši cílovou skupinu znala už dřív a vlastně jste vedle ní vyrůstala. Co byste si přála, aby si společnost o těchto lidech myslela? Nebo spíš, jak by o nich měla uvažovat a jak by se k nim měla chovat?
Veronika:
Já si myslím, že nejlepší by bylo, kdyby o nich lidé neuvažovali jako o nemocných. Pořád mám pocit, že se mentální znevýhodnění bere jako něco, co je vlastně nemoc a ostatní k nim pak přistupují hodně se soucitem a se snahou jim ve všem pomáhat. A ano, jsou klienti, kteří potřebují větší podporu a pomoc. Ale zároveň je spousta lidí s mentálním znevýhodněním, kteří zvládají běžný život a nepotřebují, aby jim někdo pomáhal dvacet čtyři hodin denně. Ani oni sami to většinou nechtějí a je to pro ně spíš přítěž.
Tereza:
Určitě bych si přála, aby k lidem s mentálním znevýhodněním přistupovali s větším respektem. A aby nebyli vnímaní hlavně podle toho, jaké mají omezení, ale spíš podle toho, co dokážou, co zvládnou a co všechno můžou dělat.
Jana:
Myslím si, že je to mnohem lepší, než to bývalo. Lidé už většinou umí reagovat a třeba v Praze se pohybujeme mezi lidmi, kteří tuhle cílovou skupinu znají a jsou docela tolerantní. Ale pořád ti lidé nějak vybočují. Pořád nemají tolik pracovních příležitostí ani možností bydlení, kolik by mohli mít.
DUHA je v tomhle výjimečná tím, kolik má bytů pro komunitní bydlení, ale pořád to nestačí. A myslím si, že se pořád málo pracuje s rodinami už od začátku. Naši klienti jsou dospělí lidé a jejich rodiny často zažily dobu, kdy skoro neexistovaly žádné služby. Je to na nich pořád znát. Dnes se už víc mluví o podpoře pečujících i o práci s rodinami, ale pořád mám pocit, že v tom hodně pokulháváme.
Stejně tak v pracovních příležitostech. My pracujeme s klienty, kteří jsou schopní chodit do zaměstnání, ale podpora v tomhle směru pořád není dostatečná. Spolupracujeme třeba s organizacemi Rytmus nebo FOSA, které klientům pomáhají s pracovním uplatněním, ale jejich kapacity jsou dlouhodobě plné. I proto se snažíme některé možnosti hledat sami, aby klienti nemuseli tak dlouho čekat.
„I klient, který nečte nebo se hůř orientuje v čase, může žít samostatně a zvládat spoustu věcí sám.“Jana Návarová, sociální pracovnice a metodička Chráněného bydlení
Každý den je jiný
Sociální pracovnice a metodičky kombinují ve své práci hodně administrativy, vytvářejí metodiky pro pracovníky i individuální plány klientů, vzdělávají se, někdy také školí a zároveň občas vyrážejí i do terénu nebo do přímé péče. Jsou oporou pro pracovníky i klienty a jejich práce je mnohem pestřejší, než si většina lidí představí. Jak samy říkají, žádný den není stejný. A i když je jejich práce náročná, našly v ní velký smysl, kreativitu i spoustu hezkých momentů.
Co považují za hlavní smysl a esenci své práce? Co je jejím jádrem?
Jana:
Moje práce je hodně pestrá, plná výzev, ale i hezké sociální práce s klienty. Hodně jim pomáháme v samostatnosti a začlenění a mě nejvíc baví, že opravdu vidím, jak se jejich život posouvá. Nedávno jsem se dívala do sešitu, kam jsem si před půl rokem psala různé nápady, a uvědomila jsem si, že se opravdu posouváme a děláme konkrétní kroky.
Smysl mojí práce je hlavně v tom, že je opravdu šitá na míru každému člověku. S každým klientem řeším něco jiného a každému se věnuji jinak. Teď například přijímáme několik nových klientů a mám z toho velkou radost, že jim můžeme pomoct k větší samostatnosti.
Co se týče sociální práce, tak přijímáme nové klienty a pracujeme se stávajícími. Doprovázíme je na úřady, řešíme dávky, spolupracujeme s opatrovníky a vlastně přinášíme pohled sociální práce do celého týmu.
Jako metodičky máme na starosti individuální plánování a úzce spolupracujeme s osobními asistenty. V DUZE má osobní asistent opravdu velkou roli, klienta dobře zná a hodně ho podporuje v běžném životě. My s asistenty řešíme, jakým směrem s klientem pracovat a jak ho co nejlépe podporovat.
Žádný den není stejný. Někdy jsem víc s klienty, jindy víc s asistenty. A když je potřeba, chodíme i do přímé péče jako asistenti. A to mám vlastně moc ráda, protože tam člověk nejvíc vidí, proč tu práci dělá a jaký má smysl. Právě díky tomu pak můžeme lépe nastavovat podporu klientům nebo hledat, co by jim ještě mohlo pomoct.
Stejnou otázku pokládám i Marii z Chráněného bydlení a potvrzuje mi, jak pestrá a různorodá tahle práce je. Sociální pracovnice a metodičky jsou v každodenním kontaktu s klienty, asistenty, koordinátory i rodinami klientů a jejich práce se neustále pohybuje mezi kanceláří, byty klientů a terénem.
Marie:
Určitě pomáháme klientům žít běžný život v chráněných bytech a vlastně se snažíme o to, aby se uměli rozhodovat a mohli žít co nejvíc podle sebe.
Jádrem té práce je vlastně hodně propojovat spolupráci klientů, opatrovníků, rodin a zároveň i práci asistentů, protože my se snažíme dávat takový návod, jak s klienty pracovat. Školíme asistenty a zároveň i s klienty řešíme hodně takových těch úřednějších nebo praktických věcí a potom to vlastně přechází na asistenty. Takže je třeba i na nás dávat asistentům tipy, jak v některých situacích reagovat a jak klienty podporovat. Je to hodně různorodá práce.
Co je na té práci nejtěžší?
Asi právě ten time management. Máme část administrativy a část práce v terénu, takže skloubit to tak, aby člověk nezanedbával ani jedno, ani druhé, je občas docela náročné. A taky komunikace, protože každý klient komunikuje jinak a člověk se tomu musí pořád přizpůsobovat.
Práce sociální pracovnice v CDS je hodně podobná, ale přináší i specifika v řešení situací, které den v CDS přináší.
Tereza:
Hlavní náplní mojí práce je podpora klientů i pracovníků, aby se služba poskytovala co nejkvalitněji. Klientům nabízím podporu hlavně ve chvíli, kdy potřebují něco sdílet, něco je trápí nebo třeba hledají navazující službu. U nás v Centru denních služeb mám na starosti i stížnosti, takže když si klienti s něčím nevědí rady, můžou se na mě obrátit.
Pro pracovníky dělám hlavně konzultace, když řeší nějakou složitější situaci. Zároveň vytvářím a aktualizuji metodiky, o které se pak můžou opřít a najít v nich návody nebo postupy pro různé situace.
Ta moje pozice je hodně rozkročená. Jsem vlastně pro všechny, kteří s CDS nějak spolupracují. Jednám se zájemci o službu, dělám mapování a přijímání klientů, komunikuji s rodinami, opatrovníky i navazujícími službami. Někteří klienti bydlí v Chráněném bydlení DUHY, jiní doma s rodiči, takže každá situace je trochu jiná. A potom je tam i ta metodická část, kdy jsem oporou pracovníkům a dělám pro ně i školení.
Řešíte i složité situace? Přeci jen je v CDS větší skupina lidí pohromadě.
Tím, že je tam hodně klientů najednou, hrají velkou roli vztahy. A protože je každý člověk jiný, občas vznikají konflikty, nejen mezi klienty navzájem, ale někdy i mezi klientem a pracovníkem. Každý má prostě někdy horší den.
Jak takové situace zvládáte?
Snažím se zůstat co nejvíc v klidu a řešit všechno s chladnou hlavou. A hlavně být fér vůči oběma stranám, i když někdy je těžké najít cestu, aby byli spokojení všichni.
Veronika:
Na té práci mě asi nejvíc baví její různorodost, a hlavně kontakt s klienty. Smysl vidím v podpoře klientů v jejich domácnosti, v jejich přirozeném prostředí, aby mohli žít co nejvíc běžným životem. Hlavní náplň je podobná jako u kolegyň, setkávání se zájemci o službu, přijímání žádostí, vyřizování smluv a taková ta první setkání s klienty a jejich opatrovníky, pokud je mají. A z pozice metodičky je to potom individuální plánování a nastavování cílů klientů v naší službě. To znamená nějaké dovednosti nebo věci, které se klient potřebuje naučit nebo v čem potřebuje podporu. A ty plány se samozřejmě mění podle toho, co se klient naučí nebo čeho dosáhne.
Hodně jsme v kontaktu i s opatrovníky nebo rodinami klientů. Často jsou to právě oni, kdo se nejdřív ozývá a zjišťuje, jak služba funguje a pro koho je vhodná. Spolupracujeme i s dalšími organizacemi a navazujícími službami. A někdy se stane, že zjistíme, že klient do naší služby úplně nespadá, tak ho zkoušíme nasměrovat jinam.
A samozřejmě hodně komunikujeme i přímo s klienty. Řešíme různé změny v jejich životě, zdravotním stavu nebo třeba v opatrovnictví a potřebujeme o sobě navzájem vědět důležité informace.
Bez jaké vlastnosti se v této profesi neobejdete?
Když se ptám, jaká vlastnost je pro jejich práci úplně klíčová, nejčastěji zaznívají dvě slova – trpělivost a empatie. Každá z žen o nich ale mluví trochu jinak.
Marie:
Asi empatie a schopnost přizpůsobovat se potřebám klienta, protože bez toho by ta práce byla hodně strojená. Musíme reagovat na to, jak se ten člověk zrovna cítí nebo co řeší.
A určitě trpělivost. Práce s klienty obnáší hodně přizpůsobovat se jejich tempu a reagovat na to, jak se zrovna mají.
Jana:
Pro mě je to určitě trpělivost, protože každý klient má svoje tempo. A já mám ráda sociální práci právě proto, že se v dnešní zrychlené době může dělat dobře jedině tak, že se přizpůsobíme tempu toho klienta.
A asi i nějaká míra vytrvalosti, protože je to náročná profese. A bez empatie by to taky nešlo. Opravdu je potřeba přijímat klienty takové, jací jsou.
Veronika:
Pro mě je to trpělivost, protože občas mám pocit, že bych něco udělala dvakrát rychleji než klient, ale vím, že bych mu tím vlastně nepomohla. Jen bych to udělala za něj. Takže je důležité nechat klienta, aby si některé věci zvládl sám, i když to trvá mnohem déle. Protože jinak bychom mu spíš uškodili, než pomohli.
Momenty, které přinášejí v práci radost
Zajímám se i o to, co je v poslední době potěšilo, co se povedlo a jaká maličkost udělá jejich den hezčí? O hezké příběhy není nouze. Je vidět, že hledají vždycky řešení a v situacím přistupují s pozitivní myslí.
Marie:
Občas můžou ty situace zvenčí působit, že to není žádný velký úspěch, ale my víme, jak dlouhá cesta za tím někdy je. Teď třeba s jedním klientem řeším bankovní účet a výběry z bankomatu. Před rokem úplně rezolutně odmítal používat technologie nebo internetové bankovnictví a vůbec se o tom nechtěl bavit. A teď se postupně učí vybírat z bankomatu a pracovat s internetovým bankovnictvím. A pro mě je to velký úspěch, protože vidím, jak se postupně mění jeho přístup a jak pochopil, proč je to pro něj důležité.
Co je podle vás důležité pro to, aby takový příběh mohl být úspěšný?
Asi hlavně důvěra toho klienta. Pro mě je hrozně důležité, že ví, že mu nechci nic vnucovat, ale spíš mu ukazuji možnosti, ze kterých si může vybrat. Když člověk cítí, že tam ta důvěra je, tak potom klient víc poslouchá a je otevřenější zkoušet nové věci.
Kdy si řeknete, že váš den měl smysl?
Když se třeba podaří najít shodu mezi klientem, rodinou i námi a všechno funguje tak, jak si klient přeje. Těší mě, že můžu spolupracovat s klienty, být v kontaktu s pracovníky a že je každý den jiný.
Veronika:
Myslím si, že hodně silný byl příběh rekonstrukce bytu u dvou sester. Proběhla tam kompletní rekonstrukce bytu a zapojil se do toho vlastně celý tým. Asistenti pomáhali s vyklízením a zároveň se muselo se sestrami dojít i k soudu, aby jim byla rekonstrukce schválená. Šla jsem s nimi jako doprovod. A tím, že jsem sociální pracovnice, tak chtěli slyšet i náš názor.
Pro sestry to bylo psychicky hodně náročné. Byly nervózní už ze soudu a zároveň i z celé rekonstrukce. Tři měsíce nevěděly, kde budou bydlet. Byly hodně navázané na svoje věci a hodně věcí schraňovaly, takže už jen to vyklízení pro ně bylo těžké.
A potom se vrátily do úplně čistého a nového bytu. Teď mají samy tendenci všechno uklízet a snaží se spolu s asistenty udržovat byt v dobrém stavu, aby se nedostal zase do stavu, kdy už to bylo nebezpečné i pro okolí. A to byl pro mě asi jeden z nejhezčích momentů za ten poslední rok.
Jaká byla v tom vaše role?
U mě to byl hlavně ten doprovod k soudu, ale zároveň jsem pomáhala i prakticky. Občas chodím i jako asistentka do přímé péče, takže jsem byla i v odlehčovacím centru, kde sestry během rekonstrukce bydlely.
Kdy poznáte, že klient něco opravdu zvládl sám?
Většinou když nám sám řekne, že už naši pomoc nepotřebuje. Nebo když přijdeme a vidíme, že už má tu věc hotovou sám.
Jak vypadá takový malý krok, který je pro klienta velký úspěch?
Třeba návštěva doktora. Pro nás je běžné jít do ordinace a mluvit s lékařem, ale pro některé klienty je to velký stres. A někdy se stává, že lékaři mluví spíš na asistenta než přímo na klienta. Takže i to, že klient řekne, že už do ordinace chce jít sám a nepotřebuje nás tam, je vlastně velký krok.
A mě těší hlavně to, když vidím, jak jsou klienti samostatní. My jsme pro ně často jen podpora a jistota, ale oni sami žijí svoje životy. Mají svoje programy, svoje plány a někdy už nás skoro vyhání, protože potřebují jít na svoje další aktivity. A to je vlastně hrozně hezké vidět.
Jana: Pro mě jsou hodně důležité osobnosti klientů a jejich příběhy. A vlastně to mě na té práci baví asi nejvíc, ty lidské příběhy.
Je z poslední doby nějaký příběh, který vám dělá radost?
Teď třeba hodně hezky začínám spolupracovat s novým klientem, který se bude stěhovat do Chráněného bydlení. Dostane úplně nově vymalovaný pokoj a podařilo se nám zároveň řešit i jeho zaměstnání. Doprovázela jsem ho na pohovory i na úřady, aby měl všechno připravené.
Je to klient, který nikdy nevyužíval sociální službu, takže pro něj bylo důležité vědět, jak to bude fungovat. Přišel se podívat i na naši poradu, poznal asistenty a udělal si představu, kdo za ním bude chodit. To mi přišlo moc hezké a důležité. Je to padesátiletý muž, který žil dlouho s maminkou a chce se osamostatnit. A já mám radost z toho, že je motivovaný a těší se do služby.
Takže tohle jsou momenty, které vás na práci naplňují?
Ano, ty příběhy. Když člověk vidí, že to má pro klienty opravdu smysl. A někdy mě pořád překvapí, co všechno naši klienti zvládnou. Že i klient, který třeba nečte nebo se hůř orientuje v čase, může žít samostatně a zvládat spoustu věcí sám.
Kdy máte pocit, že váš den měl opravdu smysl?
Když klient poděkuje nebo vidím, že se podařilo vyřešit něco, co pro něj bylo dlouhodobě důležité. Pak mám pocit, že ta služba opravdu má význam a že je klient spokojený.
Tereza:
Nejhezčí na té práci je, když se klientům daří a když člověk vidí, jak získávají větší sebevědomí nebo samostatnost. U některých klientů je vidět, jak úplně rozkvetou ve chvíli, kdy zjistí, že se na sebe můžou víc spolehnout.
Vzpomněla byste si na nějaký příběh, který vám v poslední době udělal radost?
Napadá mě jedna klientka, která měla tendenci být hodně zmatená a často předávala protichůdné informace. Snažili jsme se s ní pracovat na větší samostatnosti a zodpovědnosti za to, co komunikuje a jak si věci domlouvá. Ze začátku hodně spoléhala na to, že za ni všechno vyřídí někdo jiný — rodina, opatrovník nebo Chráněné bydlení. Tak jsme postupně nastavili, aby si některé věci domlouvala sama a nesla za ně i zodpovědnost. A bylo hezké vidět, jak se v tom posunula a začala si víc věřit.
A potom mě napadá ještě jeden klient, který chtěl pracovat s keramikou, ale hodně se bál to vůbec zkusit nebo si o pomoc říct. Postupně jsme ho podporovali v tom, aby se nebál oslovit asistenty a dneska vytváří krásné vázy nebo brože. A právě tohle mě naplňuje asi nejvíc, když vidím, že klienti mají radost z toho, co dokážou a jaký udělali posun. Nejvíc mě baví i ta rozmanitost práce. Žádný den není stejný, máme dobrý tým a umíme si i těžší situace někdy odlehčit a společně se zasmát.
A čím vás inspirují klienti?
Hodně mě inspiruje to, jak klienti prožívají svůj svět a svoje emoce. A vlastně si z toho často něco beru i do běžného života.
„Nejhezčí na té práci je, když se klientům daří a když člověk vidí, jak získávají větší sebevědomí nebo samostatnost.“ Tereza Crhová, sociální pracovnice a metodička Centra denních služeb
Rovnováha práce a osobního života
Sociální práce je krásná, ale zároveň náročná profese. Zajímalo mě proto i to, jak sociální pracovnice a metodičky odpočívají a kde berou energii pro svou práci.
Marie:
Snažím se práci nepřenášet do osobního života a po práci opravdu vypnout. Když jsem tady byla první rok, řešila jsem některé věci mnohem víc, ale člověk časem zjistí, že dlouhodobě by to nešlo. Pomáhá mi cvičení, procházky, hudba, a hlavně čas pro sebe a pro lidi mimo DUHU.
Jana:
Mám moc hezkou rodinu a přátele. O víkendech se nepřipojuji k pracovním e-mailům a věnuji ten čas rodině. Práci si nenosím domů.
Veronika:
Mám malé děti, takže u nich člověk přepne úplně do jiného módu. A potom mi pomáhá hudba a příroda. Pocházím ze Šumavy, takže k ní mám pořád blízko.
Tereza:
Hodně energii čerpám z odpočinku, času s rodinou a ze svých koníčků. Mám ráda sport, četbu a kreativní činnosti. A snažím se oddělovat osobní a profesní život, protože to je podle mě hodně důležité.
Co vám práce v DUZE dala – profesně i lidsky?
Na závěr mě zajímalo, co jim práce ve Společnosti DUHA dala a jestli by profesi sociální pracovnice doporučily dál. Ve všech odpovědích se opakovalo jedno — smysl, týmovost a možnost stále se učit něco nového.
Marie:
Profesně mi DUHA určitě dala hodně zkušeností, protože to byla moje první větší práce po škole a strašně moc jsem se tady naučila. Spousta věcí pro mě byla nová, takže mě to hodně posunulo. A lidsky určitě i moc fajn lidi, se kterými pracuji.
Doporučila byste tuhle práci dál?
Určitě ano. Přijde mi, že DUHA má opravdu dobře nastavený přístup ke klientům a hodně individuální práci s nimi. A člověk tady má možnost se profesně rozvíjet.
Jana:
Jsem hrozně ráda za oba týmy, se kterými pracuji. Je vidět, že lidé tu práci dělají z dobrého důvodu a že je hodně o týmovosti. Navzájem si pomáháme a člověk se tady pořád učí něco nového. Hodně jsem se naučila i po metodické stránce a baví mě vidět, jak každá organizace pracuje trochu jinak.
Doporučila byste práci sociální pracovnice?
Určitě ano. Mám radost, když vidím mladé lidi, kteří chtějí sociální práci studovat. Máme tu teď studenty sociální práce, kteří na menší úvazek už u nás pracují jako osobní asistenti. To je fajn. Ale zároveň si myslím, že to není práce pro každého. Člověk musí vědět, proč ji chce dělat.
Veronika:
DUHA mi dala zkušenosti a hlavně fajn tým. Ať už vedení nebo asistenty. A myslím si, že právě to je v práci strašně důležité.
Tereza:
V DUZE je podle mě velký prostor pro rozvoj a za to jsem hodně vděčná. Máme možnost se dál vzdělávat, chodit na kurzy a člověk cítí podporu v tom, aby se mohl profesně posouvat dál. A jak jsem už řekla, inspirují mě i klienti. Třeba v tom, že nejdůležitější často není dokonalý výsledek, ale samotná cesta. To, co se člověk během ní naučí, co zkusí a co si z toho odnese.
Děkuji za milý a otevřený rozhovor všem sociálním pracovnicím Společnosti DUHA.
#mojePráceVDUZE
Margita Losová
manažerka pro rozvoj organizace a PR, péče o dárce