Ráno probírá s asistenty, co je ten den čeká. Pak ji zaměstná administrativa, ale za klienty si ráda během dne několikrát odskočí. Romana Macková začínala v DUZE jako asistentka už při studiu, dnes vede Centrum denních služeb. V rozhovoru pro rubriku Moje práce v DUZE vypráví, proč je pro ni tým zároveň radostí i největší výzvou, co ji těší při setkávání s klienty a kam by chtěla službu dál rozvíjet.
Romanina cesta do DUHY a k vedení služby
Jak ses dostala k DUZE a k práci s lidmi s mentálním znevýhodněním?
Už na škole, když jsem studovala sociální pedagogiku, jsem hledala nějakou práci na částečný úvazek. Takže jsem se přihlásila na inzerát na pozici asistentky ve službě Podpora samostatného bydlení (PSB) ve společnosti DUHA. Po čase jsem práci asistentky kombinovala i s pozicí sociální pracovnice. No a po ukončení studia jsem začala dělat koordinátorku v PSB. Tam jsem byla dva roky, pak jsem šla na rodičovskou dovolenou.
Měla jsi už předtím nějakou zkušenost s lidmi s mentálním znevýhodněním?
Mě odmala fascinovaly děti, měla jsem zkušenosti z táborů a školek. Takže jsem chtěla sociálním směrem jít. S dětmi s mentálním znevýhodněním jsem se potkala ve školce a potom i v rámci praxe na škole. A to bylo ale všechno.
Takže se skoro dá říct, že setkání s naší cílovou skupinou byla náhoda?
Jo, jo, byla. Vybírala jsem si mezi různými cílovými skupinami, chodila jsem na více pohovorů. Ale práce s tou cílovou skupinou v DUZE mě zaujala.
Jak dlouho už jsi spojená s DUHOU, když započítáme všechny tvoje role, které jsi nám popsala?
Když do toho započítám celkem tři roky, co jsem byla doma se dvěma dětmi, tak je to vlastně přes deset let, nebo teď už to bude jedenáct let.
A co tě v DUZE tak dlouho udrželo?
Asi vždycky jsem tu svoji náplň práce měla hodně pestrou. A to já potřebuji. Neuměla bych sedět osm hodin u počítače. Zároveň ta práce s tou cílovou skupinou, prostě jsem se do toho ponořila. Myslím, že už se v tom orientuji, i s jinými službami se známe a dobře spolupracujeme. No a samozřejmě pro mě je hrozně důležitý tým kolegů. Vlastně vždycky tu byl někdo, s kým jsem si hodně rozuměla. Takže to mě taky drží tady pořád.
Co si ze svých začátků odnášíš do současné práce? Byl tam člověk, který tě hodně ovlivnil?
Jo, měli jsme skvělou vedoucí PSB. Ta mě hodně inspirovala a asi pro mě navždy zůstane vzorem. Stejně tak tehdejší koordinátorka. Takže ten tým lidí, to si vlastně pořád nesu dál.
V DUZE jsi tedy měla na co navázat. Co tě přivedlo k vedení Centra denních služeb?
Tak tomu předcházelo, že jsem se po rodičovské vrátila do práce na pozici sociální pracovnice v Centru denních služeb. To pro mě byla nová zkušenost. No a když pak tehdejší vedoucí CDS odešla a bylo tady prázdné místo, měla jsem pocit, že by to chtělo někam posunout a něco s tím dělat. Tak to mě potom motivovalo se přihlásit do výběrového řízení.
Jaký je den vedoucí Centra denních služeb
Co všechno dnes tvoje práce obnáší?
Je to kombinace práce s lidmi a administrativní práce. A ta práce s lidmi je s klienty, asistenty, se svým týmem vedení CDS i vedením DUHY. Takže je to hodně rozmanité.
Jak tedy vypadá tvůj běžný pracovní den?
Já se většinou snažím chodit do práce hodně brzo, takže mám čas projít maily a vyřídit nějaké administrativní věci. V osm hodin máme na Černém Mostě takovou malou ranní poradu s asistenty. Řekneme si, kdo je třeba nemocný, jak jsou na tom klienti a co je za program dne. Pokud jsou nějaké problémy, tak je spolu řešíme. No a pak se zase vrátím do kanceláře. A dál záleží na tom, co se děje a co aktuálně potřebuji řešit. Buď sedím u počítače, nebo jdu do jednotlivých ateliérů. Jsem tam s klienty, s asistenty, pozoruji, povídáme si. Ale i když mám práci u počítače, několikrát za den si za klienty odskočím a pobavím se s nimi.
Říkáš, že hodně sedíš u počítače. Co se za tím skrývá? Počítačové hry asi nehraješ, že? (smích)
No tak samozřejmě odpovídám na maily. Pak komunikace s týmy v Teamsech, to se odehrává v rámci organizace. Na začátku měsíce připravuji podklady pro mzdy, vyúčtování pro klienty, faktury. Potom třeba podklady pro granty, dotace a zpětně zpracovávám nějaké statistiky.
Součástí mojí práce je taky pročítat denní záznamy asistentů o klientech. Pak se k tomu s asistenty vracíme třeba na individuální konzultaci. No tak ono se to vždycky tak vyvrbí. Pak třeba hledáme nějaké nové vybavení. Takže je toho spousta.
A kde je v tom ta kreativita?
Já nepotřebuji kreativitu, já potřebuji pestrost. Já nejsem asi úplně kreativní člověk.
Vedení týmu, vztahy a vzájemná opora
Takže pestrost. Co je pro tebe na práci nejzajímavější a co naopak nejnáročnější?
Mám pocit, že to souvisí spolu. V Centru denních služeb jsou asistenti dost pohromadě. Je to tým, který spolu denně musí komunikovat. A to je skvělé. Je skvělé se vídat s těmi lidmi a být součástí toho týmu. Ale na druhé straně je to i to nejnáročnější, aby ten tým fungoval. Aby táhl za jeden provaz.
A co pro to děláš?
Neustále komunikuji. Snažím se být nápomocná, když to jde. Vedu individuální konzultace. Bavíme se, máme porady.
Co pro tebe znamená, že tým táhne za jeden provaz?
Aby každý nešel vlastní cestou, ale abychom věděli, proč sem klienti chodí, a za tím šli společně. Byli prostě jeden tým, který funguje pro klienta.
Takže se třeba domlouváte, jak s konkrétním klientem komunikovat?
Ano, je potřeba, aby to dělali všichni stejně. Aby byli seznámeni s klienty. Jsou klienti, kteří by na nás byli až závislí, nebo jsou hodně komunikativní a chtěli by naši pozornost celý den. A je potřeba nastavit třeba nějaké hranice.
A jak funguje spolupráce s Duhovkou, která je trochu stranou? Tam jsou dva asistenti, tady v Nové DUZE sedm.
Ano, v CDS Galerie Duhovka je menší kolektiv, asi se líp shodnou. Ale je potřeba, aby si ti dva asistenti rozuměli. Přece jenom tam fungují samostatněji než na Černém Mostě, kde je každý den minimálně jeden z vedení CDS. V Duhovce se snažíme být s asistenty jednou týdně. Máme společné porady celého CDS, často si telefonujeme nebo mailujeme. Takže jsme v kontaktu, ale trošku jsou ušetřeni toho většího týmu.
Jaká tři slova tě napadnou, když si řekneš „moje práce“?
Moje práce. No tak asi otevřenost, trpělivost a zodpovědnost.
A tohle potřebuješ i od asistentů?
Když si teď uvědomím svoje tři slova, tak by to mělo být vlastně stejně i u asistentů. Měli by být otevření pro klienty, pro vedení i pro ostatní asistenty. Měli by mít určitě trpělivost, protože to je asi zásadní v naší práci. No a nějakou zodpovědnost, aby se na ně i ten tým mohl spolehnout.
A musí mít člověk odborné vzdělání už při nástupu, nebo se může potřebné věci doučit?
Nám stačí, když si potom dodělají kurz pracovníka v sociálních službách. Takže na osobním pohovoru s asistenty spíš vycházíme z toho, co umíme odhadnout, z jejich zodpovědnosti, trpělivosti. Máme tady lidi, co si prošli hodně administrativní prací a pak se rozhodli, že by chtěli dělat něco užitečnějšího, jak to sami nazývají. Pak lidi po úplně jiné škole, kteří se rozhodli, že by chtěli do tohoto odvětví. A pak lidi, co mají sociální školu.
Kdo je ti v práci největší oporou?
Tak určitě je to sociální pracovnice Tereza Crhová a koordinátorka Centra denních služeb Sandra Kmeťová.
V čem ta opora spočívá? I v obyčejných chvílích, kdy někdo vidí, že už nemůžeš, a nabídne ti třeba kávu?
No máme hodně podobný styl myšlení, tu zodpovědnost hodně v sobě a jsme si vzájemně nápomocné. Takže i ta práce s asistenty není jenom na mně, hodně se toho ujímají i holky. Jsou to lidi, na které mám velké spolehnutí. A to je pro mě důležité. A rozumíme si lidsky, přesně i ten vtípek tam proběhne. Pro mě je důležité, že se tady cítíme dobře.
Jaký musí být den, abys při zavírání dveří CDS řekla: „To byl dobrý den“?
Já přemýšlím, kdy je špatný den. Většinou zavírám ty dveře s tím, že jsme udělali, co bylo v našich silách, snažili jsme se, takže to byl dobrý den. Špatný den musí být, když se tady stane nějaké zranění nebo nějaká fakt nepříjemná situace, třeba i s rodinnými příslušníky klientů. No, ale spíš asi většinou zavírám dveře s dobrým pocitem.
Den klienta a význam činností v Centru denních služeb
Spousta lidí si možná neumí představit, co je Centrum denních služeb. Proč k vám klienti chodí?
K nám chodí dospělí klienti, kteří mají mentální znevýhodnění. A vlastně hledají nějakou náplň svého volného času tak, aby tady rozvíjeli své schopnosti a dovednosti, které potom uplatní v běžném životě. My bychom tady měli být pro ně, abychom jim pomohli zvládnout ten běžný den. Aby mohli samostatně žít, fungovat ve svojí domácnosti, s rodiči nebo třeba v Chráněném bydlení. Aby si to tady vyzkoušeli, naučili a potom to uplatnili dál.
A teď mě zajímá, jak například vypadá den jednoho klienta v CDS.
No, tak je to hodně individuální.
Zkusme ho tedy nejprve popsat obecně.
Nejčastěji klienti přicházejí po osmé hodině. Odloží si do skříňky v šatně, udělají si třeba kafe nebo čaj a popovídají si s asistentem, jak se měli. Někteří se hned pustí do práce, ale v devět mají všichni na místnosti takzvanou ranní poradu s jedním až dvěma asistenty. Tam řeší, co je za den, kdo má svátek, narozeniny, co se stalo zajímavého a co je ten den čeká. Domlouvají si náplň práce. Ideálně by se měli ještě protáhnout, zacvičit. Pak si většinou dávají svačinu. To je hodně důležitá součást dne. No a pak se pustí do práce. Záleží, kdo tam zrovna je a na čem se domluvili. Může to být něco z hlíny, malování obrazu, vyšívání nebo vytváření vlastního kalendáře.
Takže porada, svačina, práce, aktivity a oběd. Jsou pro klienty tyhle pevné body důležité?
Mají záchytné body, aby se jim v tom dobře orientovalo. Nějaká stálost je asi pro ně důležitá. Po obědě někdo už jde domů a někdo ještě pokračuje v činnosti nebo si jde zacvičit. Máme dvakrát týdně odpolední cvičení a ve středu dramatický program.
A kde je v tom prostor pro volnost?
Každý den se můžou domluvit s asistentem, co budou dělat. Můžou mít něco dopředu naplánované, ale stane se, že na to nemají náladu nebo chtějí něco jiného. Asistent by měl být schopný nabídnout činnosti a motivovat je. To rozhodování tady určitě hraje velkou roli. A myslím si, že to je přesně to důležité, co jim můžeme nabídnout. Rozhodovat se o sobě a o tom, co budu dělat. Častokrát se až tady potkávají s tím, že najednou mají svobodnou volbu, jsou třeba po škole.
A když klient nechce dělat to, co je naplánované, jak to zapadá do společného programu?
Máme hodně individuální přístup a jsme tomu otevření. Spíš je to o domluvě, aby to třeba nerušilo další klienty na místnosti, nenarušovalo ten chod. Ale o té konkrétní činnosti se prostě domluví.
Máme čtyři ateliéry. Mohou si klienti vybírat, kam budou docházet?
Docházku domlouvají se sociální pracovnicí už při podpisu smlouvy (pozn. než začnou CDS navštěvovat). Dá se potom upravit podle potřeby a přání. Dejme tomu víme, že klient bude chodit dvakrát v týdnu, ve středu do ateliéru Kruh a v pátek na Pohodu. Takže je v tom systém.
Přicházejí klienti sami s nápady na program?
Jsou klienti, kteří přicházejí se spoustou nápadů. Musíme to pak spíš naplánovat a postupně se věnovat jednotlivým činnostem. A jsou klienti, kteří zase potřebují povzbudit a potřebují, abychom jim činnosti nabídli.
A s jakými nápady za vámi klienti chodí?
No tak nápady na výlety a exkurze, s tím určitě chodí klienti. To ano. Něco je napadne nebo si někde něco přečtou, třeba v metru nebo v novinách. A hned s tím jdou za Sandrou (koordinátorkou CDS) a říkají, tam bychom rádi. Sandra zjistí informace a pak jim to nabídne. A oni mají radost, že se to uskutečnilo, že to byly jejich nápady.
Veřejnost ví, že se u vás hodně tvoří. Co klientům tvoření přináší?
No, tak rozhodně to rozvíjí mozek, kreativní myšlení. Pořád je to nějaká svobodná volba, jakou barvu použiji, jaký materiál zvolím. Takže rozhodování. A taky mám nějaký cíl, něco, co chci splnit. Mám zodpovědnost za to, že to dokončím. Musím si společně s asistentem naplánovat i nějaký časový harmonogram.
A co společné výlety za kulturou nebo do přírody?
Jedna z věcí je, že je jim vůbec umožněné něco takového vidět nebo se něčeho účastnit. S rodiči nebo tam, kde žijí, by k tomu třeba nedošlo. Ale obnáší to i cestování, domluvu a její splnění. Musím být v té skupině, řídit se nějakými pravidly. Třeba musím nastoupit do té stejné tramvaje. Takže zažít ten život. Nejsme jenom tady zavření na místnosti, ale vyrazíme do běžné společnosti a musíme absolvovat něco, co jiným lidem přijde běžné. Pro ně je to něco jiného.
A návštěvy statku a práce kolem zvířat? To je oblíbené?
Zvířata jsou skvělé, oblíbené téma. Některé klienty to podle mě naplňuje zodpovědností, že jsem nějak pomohl, aby to zvíře mohlo dál žít a fungovat. Že jsem vymetl a postaral se o stáj. Myslím si, že tam je ta naplněnost toho, že taky já jsem něčím přispěl.
Individuální podpora a učení
V jedné místnosti je během dne více klientů. Když se chce někdo naučit něco konkrétního pro běžný život, kdo se mu věnuje a kde se na to vezme čas?
Každý klient má osobního asistenta a tvoří spolu individuální plán. Tam by mělo být hlavně to, co chce klient, případně co vidí asistent jako přínosné, pokud se na tom spolu domluví. A na to by se měl najít čas. Máme to napsané a nechceme to mít jenom jako nějaký papír, ale opravdu s tím pracovat. Buď je to součást nějaké kreativní tvorby, nebo je to něco úplně jiného. Třeba mám na starosti zalévání květin nebo pomoc s obědy pro jiné klienty. Nebo se chci naučit nakupovat či zaplatit na samoobslužné pokladně. Takže na to se ten čas musí najít. A od toho jsme sociální služba.
A jak s tím plánem pracujete dál? Je třeba na rok?
Může být i na delší dobu. Po každém půl roce je vyhodnocení plánu. Každý měsíc mají asistenti s klienty schůzku. Tam by měli vždycky mluvit i o individuálním plánu a o tom, co se klientům děje v životě. Právě co potřebují, na co se teď víc zaměřit. Takže s klienty si myslím hodně komunikujeme a snažíme se přizpůsobit tomu, co je potřeba.
Umí klienti sami říct, co by se chtěli naučit pro běžný život?
Někdo ví, že se chce naučit vyprat, vyžehlit nebo nakoupit. U někoho to spíš vidí asistenti.
Co tě potěší, když přijdeš mezi klienty a vidíš, co se jim daří?
Je skvělé vidět, že se někdo zlepšuje třeba v jemné motorice, že jsou výrobky najednou jiné, krásnější. A zároveň je fajn vidět klienty, kteří ze začátku třeba nic dělat nechtějí. Jsou noví, stydí se, bojí. Je pro ně náročné tady vůbec jenom být s ostatními. A pak vidím, jak třeba hrají společenskou hru. A je vidět jejich radost z toho. Tak to je asi to, co mě vždycky naplní. Jo, tak jsme tady pro ty lidi, něco jsme jim přinesli. A když už nic jiného, tak mají radost, že se do něčeho zapojí. To je za mě fajn.
Ale radost mám i z toho, když klient dokáže říct, co chce nebo nechce. S klientkou Petrou jsme v rámci individuálního plánu pracovali na komunikačních dovednostech. Dřív se neuměla vyjádřit a někdy se vymezovala hrubě až agresivně. Bylo pak moc hezké, když najednou dokázala v klidu říct „ne“. A vždycky mě potěší, pokud klienti něco dělají s nějakým zápalem, energií. Mají radost z toho svého díla, což se stává docela často. Chlubí se tím, co udělali.
A co když klient nebo jeho rodina řeší, jak bude žít v budoucnu? Pomáháte jim i s tím?
Hodně se snažíme komunikovat s rodinami o bydlení a budoucnosti klientů, až se třeba rodiče nebudou schopni postarat. Měli jsme k tomu už několik schůzek s konkrétními rodinami i přednášky pro větší skupinu. Snažíme se představovat Chráněné bydlení a Podporu samostatného bydlení. Tak mám pak třeba radost, když rodina s klientem společně podá žádost do Podpory samostatného bydlení.
Co bys řekla člověku, který si myslí, že lidé s mentálním znevýhodněním se nemohou nic naučit?
Tak především asi musíme říct, že máme klienty s lehkým a středně těžkým mentálním znevýhodněním. Jsou velmi samostatní. Už když k nám přicházejí, tak toho spoustu umí. Ale jo, já bych mu řekla: „Tak se k nám přijďte podívat.“ Protože tady máme tolik příběhů, co se klienti naučili a co zvládnou. A sami o tom umí mluvit a jsou na to pyšní.
Ohlédnutí, rozvoj služby a další plány
Když se ohlédneš za letošním rokem, co hezkého a důležitého se v Centru denních služeb podařilo?
Co se podařilo? Ač se tým asistentů pořád obměňuje, tak je vlastně svým způsobem vždycky nějak stabilní. Nejsme v žádné krizi, že bychom měli úplný nedostatek asistentů. Což je důležité, protože to je to hlavní zabezpečení pro klienty. Určitě se podařilo přijmout hodně nových klientů různého věku, i těch mladších. Podařila se i proměna jednotlivých ateliérů díky daru společnosti IKEA. Tak to jsou asi ty velké věci, co se nám podařily.
A bylo něco, co sis přála a nevyšlo podle představ? Máš nějaký pracovní sen?
Pracovní sen, ten mám asi pořád. A to je větší práce s asistenty, víc je podpořit v té práci, abychom ji poskytovali kvalitně.
Co pro tebe znamená poskytovat službu kvalitně?
Tak, abychom měli energii pro klienty, nápady, abychom motivovali a nehroutili se z nějakého neúspěchu. A abychom naplňovali vizi organizace a vizi Centra denních služeb.
A co by sis přála, abychom tady ještě nabízeli? Co bys chtěla klientům dopřát?
Myslím si, že bychom se mohli víc ubírat cestou nějakého řízeného relaxu, odpočinku. Převážně v ateliéru Pohoda, kde máme klienty staršího věku a náplň se pro ně už hledá obtížněji. Oni už třeba nejsou tak ochotní něco tvořit. Chodí sem třeba dvacet let, mají spoustu vytvořeno, tu kreativní část mají za sebou. Ale zároveň sem chodit chtějí. Pro tu komunitu, pro asistenty, že si mají s kým popovídat. Tak možná bychom se mohli ještě víc ubírat tím směrem.
A hodně chtějí klienti pracovat na počítači. To je samozřejmě i dobou. Tak jsme teď pořídili další počítač a tablet s klávesnicí. Tou cestou se určitě snažíme jít.
Aktuálně nám chybí canisterapie. Práce se zvířaty je pro klienty důležitá. Chtějí to, říkají si o to. Myslím si, že bychom mohli navázat spolupráci ještě s někým dalším kromě spolku Darwin, který chodí jednou za měsíc. Je to věc, se kterou se třeba nesetkávají v každodenním životě, protože nemají na bytě zvíře nebo v rodině.
A v čem dalším by se podle tebe klientům hodila podpora nebo možnost něco se dozvědět?
Asi téma intimity. Myslím, že ještě máme možnosti, jak ho rozvíjet, i když už máme poradce intimity. Je to téma mezi klienty poptávané a kapacity poradců intimity už nestačí. Myslím si, že tohle je určitě oblast, které bychom se dál měli věnovat. Protože pro klienty je to zásadní věc.
Kde hledáš inspiraci pro sebe a rozvoj Centra denních služeb? Máš čas sledovat jiné služby?
Inspiruji se ostatními službami nebo organizacemi s podobným zaměřením. Máme spolupráci s organizací Pohoda, navštěvujeme se a sdílíme svoje nápady. Ale chtělo by to asi víc. Potkáváme se i na komunitním plánování, na veletrzích, je to důležité. Inspirací jsou samozřejmě i kolegové. Častokrát přinášejí skvělé nápady a ty se pak snažíme uplatnit. Nebo studenti, kterých k nám hodně chodí na praxi, taky občas přinesou nějakou inspiraci. A pak odbornější knížky, ty si samozřejmě ráda přečtu.
Romana osobně a její vzkaz veřejnosti
Co ti osobně dává práce s klienty? Odnášíš si něco z toho, jak se dívají na svět?
Asi už od začátku, co jsem s touhle cílovou skupinou začala pracovat, je to jejich pozitivita. Když někomu řeknu, že pracuji s lidmi s mentálním znevýhodněním, všichni mi řeknou, že to musí být tak těžké. Říkám, no tohle jako není těžké, to je vlastně skvělé. A kolikrát přijdu do práce se špatnou náladou nebo mě něco trápí. Pak jsem s klienty, povídáme si a najednou člověk odchází a má dobrou náladu. Tak nějak oni tohle umějí. Přijde mi, že se možná nezabývají tolika maličkostmi jako my.
Kdybys sama chodila do Centra denních služeb, co by tě tady nejvíc bavilo?
Co by mě nejvíc bavilo? Tak mě by asi nejvíc bavila práce v ateliéru Voňavá BYLINKA, kde bych mohla péct a vařit. Protože to je něco, co mě baví v osobním životě.
Co ti pomáhá od práce si odpočinout a kde čerpáš energii?
Tak samozřejmě je pro mě důležitá moje rodina. Mám dva kluky, takže je to spíš aktivita a sport. Miluji asi skoro všechny sporty, běhání, kolo, plavání. No a v té kuchyni to pečení. Nemám ráda vaření, ale pečení.
Jak by sis přála, aby lidé naše klienty vnímali?
Tak, že jsou to stejní lidé jako oni, se svými chybami a přednostmi. Protože tak to vlastně je, nikdo není dokonalý.
A kdybys měla popsat Společnost DUHA jedním slovem?
Podpora.
Je něco, na co jsem se zapomněla zeptat? Co bys ještě ráda vzkázala světu?
Nevím, asi je to ten vzkaz pro lidi, co se třeba nikdy nesetkali s naší cílovkou. Berte lidi s mentálním znevýhodněním jako běžné lidi, součást naší společnosti. A když vidíte, že je potřeba, nabídněte jim pomocnou ruku. Ale tak, jako byste to dělali se svým sousedem.
Romaně děkuji za rozhovor i za možnost nahlédnout do každodenního života Centra denních služeb. Její vyprávění ukazuje, kolik různých potřeb a výzev se tu potkává — od podpory vlastního rozhodování přes vztahy v týmu až po hledání programu pro klienty, jejichž přání se s věkem mění. Jedna myšlenka se přitom vrací: důležité je, co si člověk ze služby odnese do svého života, co si může vyzkoušet, o čem může rozhodnout a s kým může být.
Rozhovor vznikl pro rubriku Moje práce v DUZE, ve které představujeme naše kolegy a kolegyně, jejich profesní cesty i každodenní práci.
Margita Losová
manažerka pro rozvoj organizace a PR, péče o dárce
