Co všechno obnáší práce údržbáře v organizaci, která poskytuje sociální služby? Opravy jsou jen začátek. Tomáš Kadeřávek pracuje ve Společnosti DUHA už dvacet let. Opravuje, stěhuje, nakupuje, rozváží, pomáhá při akcích a většinu pracovního dne tráví v pohybu mezi jednotlivými službami a byty. Za tu dobu také poznal řadu klientů, s některými se zná opravdu dlouho. Práce, která na první pohled vypadá především technicky, je totiž v sociálních službách také prací pro lidi a s lidmi.
„Opravy, opravy, opravy.“ A spousta věcí kolem
Tomáši, jak byste svoji práci v DUZE popsal jednou větou?
Opravy, opravy, opravy. (smích)
To je stručné. Ale ono toho bude podstatně víc. Co všechno vlastně jako údržbář děláte
Drobné opravy všude, kde je DUHA. V Centrech denních služeb na dvou adresách, v Chráněném bydlení v bytech po celé Praze, v kancelářích v sídle DUHY. Ale za těch dvacet let se ta práce trochu změnila. Přibylo hodně takové té provozní práce – převážím věci, nakupuju, stěhuju. A spolupracuju i s vámi, s PR při různých akcích, což dřív buď vůbec nebylo, nebo jen v menší míře. Je to taková všehochuť. A je to pestré.
Takže údržbář v DUZE není člověk, který jen přijede opravit kapající kohoutek. Co všechno ještě patří k vaší práci a mohlo by lidi překvapit?
Stěhování všeho možného. Když je potřeba převézt nábytek, někdy si musíme půjčit i dodávku, protože se nám všechno do našeho auta nevejde.
Pak spolupráce na různých akcích. Výstavy, vernisáže, akce pro DUHU. Tam se zase musí všechno dovézt, připravit a potom odvézt. To mě baví, protože je to něco jiného a dostanu se i na místa, kam bych se při běžné práci nedostal.
A někdy vozíte třeba i obrazy z projektu Novoročenky pomáhají našim dárcům. Takže v tu chvíli vlastně DUHU reprezentujete navenek. Uvědomujete si to?
To je pravda. Když vezu obraz dárci, který se do projektu zapojil, tak si uvědomuju, že tím, jak vystupuju, zastupuju DUHU. Snažím se vystupovat tak, aby si řekli: jo, příště ho rádi uvidíme. Nebo že DUHU zase rádi podpoříme. A někteří jsou už dlouhodobí dárci a řeknou mi: „Jo, my si vás pamatujeme.“ To je příjemné.
„Já jsem našel cestu k nim, oni si našli cestu ke mně“
V DUZE jste dvacet let. Jak jste se do DUHY dostal?
Hodně náhodně, přes inzerát. DUHA hledala tehdy druhého údržbáře. Asi čtyři roky jsme byli na této pozici dva. Pak kolega odešel a já jsem zůstal jako jediný údržbář.
Když jste do DUHY nastoupil, měl jste už nějakou zkušenost s lidmi s mentálním znevýhodněním?
Ne. Nebyl jsem zvyklý s lidmi s mentálním znevýhodněním pracovat. Učil jsem se to průběžně. Já jsem postupně našel cestu k nim, oni si našli cestu ke mně a bylo to bez problémů. Každý je samozřejmě jiný a ke každému si člověk musí najít trochu jiný přístup.
S některými klienty se tedy znáte skoro celých těch dvacet let.
Určitě. A dnes jsou už někteří starší klienti, které znám opravdu mnoho let.
A oni znají vás. Máme třeba krásnou fotografii z oslavy 30 let DUHY, kde Jakubovi vážete kravatu. To už úplně nevypadá jako běžná pracovní náplň údržbáře.
To se stává hlavně v bytech. Když tam jsem delší dobu, tak mě znají, oslovují mě jménem a chovají se ke mně jinak než k někomu cizímu. U těch, které znám dlouho, už určitě nějaká důvěra je.
Říkal jste, že se vám někteří klienti i svěřují. Jak to vypadá, když přijedete něco opravit do chráněného bytu?
Ti, které znám opravdu dobře, se někdy svěřují se svými problémy. Takže než začnu pracovat, musím si s nimi třeba chvíli popovídat a pak začnu pracovat. Ale někdy samozřejmě řeknu: „Jenom chvilinku, já musím pracovat, musím jet do dalšího bytu.“ Někdy spěchám a mám na to popovídání třeba jen pět minut. Oni to chápou.
Takže i když vstupujete do jejich domácnosti jako údržbář, není to jen technická návštěva.
Určitě ne. A je potřeba se k nim chovat úplně normálně.
„Chovejte se k nim úplně normálně“
Kdybyste měl poradit někomu, kdo člověka s mentálním znevýhodněním nikdy nepotkal a neví, jak se k němu chovat, co byste mu řekl?
Chovej se k němu úplně normálně. Bav se s ním úplně normálně. Chápu, že když tam bude někdo se mnou, tak třeba nechá nejdřív iniciativu na mně, protože ty lidi znám. Ale jinak se k nim chovejte normálně. Nedělejte z nich děti. Když se s nimi bavím normálně, je to úplně v pohodě. A klidně jim můžu říct: „Teď nemám čas, musím pracovat.“ Oni to pochopí.
Tohle jste se tedy za těch dvacet let naučil především zkušeností.
Určitě. Když jste s klienty den co den ve styku, přijde vám to úplně běžné. Myslím si, že u lidí mimo sociální služby je někdy problém spíš v neznalosti, často nevědí, jak navázat kontakt.
Za těch dvacet let jste měl možnost poznat nejen klienty v jejich domácnostech v chráněných bytech, ale i v Centrech denních služeb. Co je podle vás na těchto službách důležité?
Myslím si, že pro klienty, kteří žijí v Chráněném bydlení a chodí do Center denních služeb, je to strašně důležité. Vím, že radši jdou do DUHY, než aby zůstali doma. Jdou někam, kde někoho znají, komu můžou říct svůj problém, ale taky svoje radosti a starosti. A když se vrátí do Chráněného bydlení, mají zase oporu v asistentech. Je to jejich domov. Myslím si, že DUHA se o klienty opravdu hodně stará.
„Čas je můj nepřítel“
Když se vrátíme přímo k vaší práci – jak vypadá váš běžný pracovní den? Víte ráno, co vás čeká?
Většinou ano. Ale někdy přijdu a už se to na mě hrne. Stačí jeden telefon a objeví se nečekaný požadavek. Někde je potřeba něco přestěhovat, někam něco odvézt, něco se rozbije. Požadavků je hodně a musíme je nějak plánovat. S Pavlínou Dvořákovou (pozn. asistentka ve Společnosti DUHA) se snažíme dělat harmonogram, aby bylo jasné, kdy co přijde na řadu. Ale stejně se samozřejmě objeví něco nečekaného.
Takže jste většinu dne v pohybu.
Hodně. Opravdu hodně. V kanceláři moc nesedím. Administrativu samozřejmě taky mám, musím se podívat do počítače, na konci měsíce udělat výkazy práce a podobně, ale dělám to většinou někde mezi opravami. Někdy pracovní den skončí tak, že jen zaparkuju auto a jdu domů. Do kanceláře už se ani nevrátím.
Co je na té práci nejtěžší?
Čas. Čas je můj nepřítel. Někdy se toho sejde tolik, že musíme rozhodnout, co uděláme prioritně a co se musí odsunout na jindy. V jednom člověku se všechno stihnout nedá. A dneska je proti době před deseti lety daleko horší i doprava. Dojezdové časy jsou delší, někde se zaseknete, stojíte v koloně a zase vám to bere čas.
Když říkáte, že se toho někdy sejde opravdu hodně – co musí nastat, abyste večer řekl: Tak tohle byl šílený den?
Hodně oprav najednou. K tomu třeba nějaká rekonstrukce nebo modernizace, ještě něco zařídit… a pak opravdu nevím, kam dřív.
Když se všechno povede
A opačně – kdy máte z práce opravdu dobrý pocit?
Když se něco povede. Když se povede oprava a funguje to a je z toho užitek. Nebo když máme nějakou akci a všechno dovezeme, nic nezapomeneme, všechno klapne, lidé jsou spokojení a potom si můžeme říct: paráda, dopadlo to dobře.
Teď mě hodně baví i spolupráce s PR. Nechci říct, že je to na mojí práci to nejhezčí, ale tím, že je to něco jiného, mě to obohacuje.
Na akcích zase vidíte klienty trochu jinak než v chráněných bytech nebo v Centrech denních služeb.
To určitě. Na mimořádných akcích je člověk pozná trochu jinak. Jinak se obléknou, jinak se chovají. Třeba na oslavě třiceti let DUHY to bylo takové přátelské a milé. A hlavně nás tam nic netlačí. Ani mě, ani je. Žádná práce, žádný čas. Při běžném pracovním dni často není možnost si s nimi déle popovídat.
A u výstav navíc vidíte, jak veřejnost reaguje na jejich práci.
To je hodně vidět právě u obrazů z projektu Novoročenky pomáhají. Některé jsou opravdu pěkné a je vidět, že se povedly. Lidé se na výstavy chodí dívat. A myslím si, že to je velké plus. Řeknou o tom dál svým známým a dostává se to víc do povědomí. Je pak vidět, co klienti dokážou.
Když vám klient ukáže obraz, který namaloval, co mu řeknete?
Vždycky ho ocením. Řeknu třeba: „Ty sis s tím dal tolik práce.“ Pochválím, ale zase nechci, aby to bylo nějak přehnané. Prostě normálně.
Napadlo vás někdy, že byste místo údržby začal pracovat přímo jako asistent?
Mě samotného ne. Ale několikrát mi to bylo navrhováno, že by to bylo fajn, protože s klienty umím promluvit. Nechci se teď chválit, ale opravdu jsem to několikrát slyšel. Vždycky jsem se nad tím zamyslel, chvíli váhal, ale nakonec jsem zůstal u údržby.
„Já chodím do té práce za lidmi“
A co vás vlastně v DUZE udrželo dvacet let? Stejnou profesi byste mohl dělat i úplně mimo neziskový sektor.
Určitě lidi. Já bych asi neřekl práce, ale lidi. Říkal jsem to už jednou bývalé paní ředitelce, když se mě ptala, proč jsem tady tak dlouho. Já chodím do té práce za lidmi. Když za lidmi chodíte a máte s nimi nějaký vztah třeba už dlouhou dobu, tak pro ně chcete co nejlépe udělat to, co je třeba.
Není to jenom práce o té práci. Je to i o těch lidech.
A tím myslíte klienty i kolegy?
Určitě. Obojí. Když někdo poděkuje, že je rád, že má něco opravené nebo vyspravené, je to příjemné.
Doporučil byste tedy někomu práci v neziskovém sektoru?
Doporučil. Určitě. Je to něco úplně jiného. Zase se vracím k práci s lidmi. Nepracujete jenom pro tu práci jako takovou, ale pracujete pro lidi, ať už jsou to kolegové, nebo klienti. Vidím v tom velký smysl. Jen si myslím, že společensky není práce v sociálních službách dost oceněná. Nemyslím teď jen finančně. Každý vám řekne, poklepe vás na rameno: „Vy děláte v nezisku, v sociálních službách, to je prima.“ Ale sám by to třeba dělat nešel. Je to náročná práce. Fyzicky i psychicky.
Když se podíváte na těch svých dvacet let, jste spokojený, že jste v DUZE zůstal?
Jsem. Za těch dvacet let se tady vystřídalo hodně lidí, ale s lidmi jsem si vždycky nějak porozuměl. A když mám shrnout svoji vlastní práci… To by měl samozřejmě hodnotit někdo jiný. Ale sám za sebe můžu říct, že jsem za těch dvacet let neudělal nic, čím bych někomu chtěl ublížit nebo udělat něco špatného. Něco se povedlo víc, něco míň, ale jinak to bylo moc fajn. A nic bych neměnil.
Co byste si přál do dalších let své práce? Nebudeme už raději počítat, kolik by jich mělo být.
(smích) Určitě aby to šlapalo minimálně tak jako teď. Myslím si, že DUHA toho pro klienty dělá opravdu hodně. A co bych si přál pro sebe? Když mám být přímý – víc času.
Takže nafouknout čas a zařídit, aby se nic nerozbíjelo?
Přesně tak. A nic nerozbíjet. (smích)
A úplně na závěr: co byste přál DUZE?
Aby vydržela. Aby dál dělala tuhle záslužnou činnost a aby se klienti rádi vraceli z Chráněného bydlení do Center denních služeb a z Center denních služeb zase domů a byli všude spokojení. To jí přeju nejvíc. Protože si myslím, že to je její náplň práce. A myslím si, že ji dělá dobře.
Tomáši, děkuji za příjemný rozhovor – a také za dvacet let, během kterých jste měl možnost poznat DUHU i její klienty z trochu jiné perspektivy, než jakou běžně vidíme.
Rubrikou Moje práce v DUZE postupně představujeme profese, bez kterých by naše služby nemohly fungovat. Za dobu jejího trvání jsme se už věnovali téměř všem, a proto se s novými díly budete setkávat spíše občas. O to víc stojí za to vracet se i k předchozím rozhovorům. Ukazují totiž, kolik různých lidí a profesí se v neziskové organizaci potkává – a že každá z těchto prací je důležitá nejen pro chod organizace, ale především pro lidi, kterým pomáháme.
Margita Losová
manažerka pro rozvoj organizace a PR, péče o dárce
