Společnost se snaží zapojit a podpořit klienty s mentálním znevýhodněním do běžného života. S tím jsou však vázána úskalí některých opatření, která mají za účel naše klienty podpořit, přesto však mohou působit kontraproduktivně. Článek obsahuje rozbor jednoho paradoxu, jenž se v systému pomoci objevuje.
Nejednou bylo řečeno, že se v naší organizaci a konkrétně ve službě Podpora samostatného bydlení (dále jen PSB) snažíme vést klienty k co nejvyšší míře samostatnosti. Nejdůležitějším pilířem spolupráce je vždy ochota klienta, rodiny, případně dalších blízkých osob či opatrovníků spolupracovat a podílet se na tvorbě podpůrného prostředí. Všichni zmínění účastnící přichází s vlastní představou o činnostech a podpoře, která by měla na službách probíhat. Největší výzva pro službu vzniká tím, že se snaží toto pole, tento systém spolupráce vybalancovat a podchytit jednak zájmy klienta a jednak zajistit, aby nebyl ohrožen. Spolupráce všech účastníků je nesmírně citlivá a zakládá se na vzájemné důvěře mezi klienty, službou, rodinou a opatrovníky.
Kde tedy vznikají zmíněné systémové paradoxy?
Vznikají jinde, než by mohlo být na první pohled patrné, a to v nastavení státní podpory vůči lidem, kteří mají mentální znevýhodnění. Protože čerpání jakékoliv sociální služby představuje pro klienty, potažmo jejich rodiny, finanční zátěž, s níž se musí vypořádat. K podpoření pečujících osob či institucí slouží konkrétní dávka, a to Příspěvek na péči (dále jen PnP). Tento příspěvek se posuzuje na základě šetření stupně závislosti. Laicky řečeno – zjišťuje se, v kolika životně základních potřebách potřebuje klient pomoc. Podle počtu potřeb se odvíjí výše stupně zmíněného příspěvku (1. stupeň – 880 Kč, 2. stupeň – 4 900 Kč, 3. stupeň – 14 800 Kč, 4. stupeň – 23 000 Kč).
V rámci sociálního šetření, které následuje podání žádosti o PnP, je klient dotazován na své vztahy, pracovní zkušenosti, schopnost péče o domácnost, o svou vlastní osobu, nebo schopnost přichystat si léky. Nyní přichází zásadní problém. Drtivá většina našich klientů je schopná všechny tyto úkony fyzicky provést, potřebuje však velkou podporu v jejich organizaci, připomínání a doporučení postupů.
Uveďme si příklad pro lepší představu.
Na otázku, zda si klient zvládne připravit léky, bychom i my jakožto služba odpověděli ano. Klient si léky skutečně chystá samostatně a samostatně je užívá. Specifické ale je, že mu přípravu léků pravidelně připomíná asistent. Společně kontrolují, zda léky nedochází, zda je potřeba se objednat k lékaři atd. Stejně tak se naši klienti orientují v okolí svého bydliště a zvládají cestování na trasách, které periodicky opakují. Mají-li se dostavit na nové místo, nacvičují to s ním často asistenti.
Co má celá tato situace za následek? Že šetření operuje často s výroky klientů a s posouzením situace z úhlu pohledu, který úplně neodpovídá specifikům lidí s mentálním znevýhodněním.
Nyní se dostáváme k jádru problému.
Naši klienti, žijící zcela sami a mnohdy i bez žijících příbuzných, získávají Příspěvek na péči toho nejnižšího stupně. Vezmeme-li v úvahu, že hodina služby Podpora samostatného bydlení stojí 100 Kč, mohou si tito lidé z PnP dovolit pouze necelých 9 hodiny služby, což jim v lepším případě pokryje pouhý jeden týden potřebných služeb. Klienti se pak dostávají do nepříznivé situace.
Proč hovoříme o paradoxu?
Protože ve snaha vést samostatnější klienty ke skutečně kompetentnímu životu, kdy se snaží zapadnout do společnosti, zodpovídat za svou domácnost a za své osobní záležitosti, vede k tomu, že si (bez dalšího zadotování) ten samostatný život nemohou dovolit. Organizace poskytující sociální službu se tak musí finančně zabezpečit, aby mohly klientům ve finanční nouzi zajistit slevu z úhrady.
Těší nás, že pravděpodobně dojde k navýšení prvního stupně Příspěvku na péči, což je skvělé právě pro ty klienty, kteří se snaží zvládat samostatný život s podporou terénní služby, namísto pro stát významně nákladnější ústavní péče. Doufáme, že se časem přihlédne i ke specifickým potřebám lidí s mentálním znevýhodněním v procesu posuzování jejich kompetencí a potřebné podpory.
Mgr. Markéta Pelzová, Ph.D.
vedoucí Podpory samostatného bydlení