Služba Podpora samostatného bydlení (PSB) je terénní službou zaměřenou na pomoc a podporu klientů s mentálním znevýhodněním žijících ve vlastní domácnosti. Asistenti služby dochází k těmto lidem na návštěvu do jejich domovů a podporují je v běžných činnostech, jako je nákup, vaření, úklid, nebo doprovod k lékaři. Ačkoliv prvotní představa byla taková, že služba podpoří mladé dospělé v samostatném životě, nebo dokonce osamostatnění od rodičů, v reálu o naši službu žádají nejčastěji uživatelé nacházející se ve vyšším středním či seniorském věku (2/3 našich současných klientů jsou senioři).
Na otázku, proč k tomuto jevu dochází, není úplně snadné odpovědět, chceme-li zahrnout vícero faktorů a vyhnout se černobílému vidění reality. Nejčastějším zjevným důvodem pozdějšího příchodu klientů do sociální služby je prostý fakt, že jeho výchozí rodina či rodič má možnost saturovat potřeby klienta. Všichni známe z vlastní zkušenosti, že představy a nároky rodičů na děti jsou jiné, než jaké na sebe klademe jako dospělí samostatní jedinci. Rodiče si pro své děti přejí jednoduše to nejlepší. Chtějí, aby jejich děti jedly zdravě, držely životosprávu, měly uklizený byt, neutrácely peníze za zbytečnosti atd.
V době, kdy děti dospívají se vůči rodičům vymezují, až se jednoho dne osamostatní a začnou žít život zcela podle svých představ. Rodičům pak nezbývá nic jiného než doufat, že svého potomka naučili všemu, co bude v životě potřebovat. V případě lidí s mentálním znevýhodněním je to o něco složitější. Zůstávají daleko déle v roli dítěte, což je pro ně výhodné v tom, že si udrží plnou péči svých rodičů, zároveň se tím ale okrádají o velké množství kompetencí, kterými by jakožto dospělí jedinci měli disponovat. Připustíme-li nyní přeci jen generalizaci, přístup rodičů je v případě lidí s handicapem dvojí: hyperprotektivní (ochraňující) a liberální (volný). V prvním případě je mladému člověku s mentálním znevýhodněním diktováno, co smí jíst, kam smí jít, jak by měl trávit volný čas – je tedy omezen v kompetenci volby. Toto omezení je motivováno obavou o opečovávaného rodinného příslušníka. V druhém případě se naopak rodina přizpůsobí zcela režimu mladého dospělého. Vychází vstříc všem jeho přáním a potřebám. Tento člověk sice není omezen v kompetenci volby, nicméně jakýkoliv diskomfort či přijetí zodpovědnosti za vlastní život nepřichází v úvahu. Je třeba zdůraznit, že oba přístupy vznikají v rodinách zcela přirozeně a jsou odrazem upřímné snahy rodičů zajistit svým potomkům co nejlepší život, jenže…
Čas nelze zastavit, rodiče stárnou a odcházejí. Našim dospělým klientům je tou dobou okolo 45-50 let, když se poprvé dostávají do kontaktu se sociální službou. Mluvíme tady o lidech, kteří padesát let čerpali určitý typ servisu a žili v rodinné rutině. Samotná ztráta milovaných rodičů je pro ně tragédií a zátěží. Zůstávají osamělí, bezradní a nešťastní. V této chvíli by se měli začít učit pečovat o domácnost, nakupovat, hospodařit s penězi, hlídat si lékařskou péči a užívání medikace, vařit, ale často i pečovat o svou hygienu a vzhled. Pojďme si říct, že by to bylo příliš i pro běžného člověka.
Jak takovou situaci řešit? Poskytujeme podporu rodinám, které se zajímají o možnosti samostatného bydlení, vyřešení sociálních dávek i praktických záležitostí. Především se však snažíme šířit osvětu a podpořit rodiny mladých klientů, aby je na samostatný život připravovali nejen s láskou a péčí, ale i s určitou mírou odvahy předat jim jejich život do vlastních rukou. Přestože jejich cesta nebude dokonalá ani jednoduchá, jednoho dne se budou moct opřít sami o sebe.
Mgr. Markéta Pelzová, Ph.D.
vedoucí Podpory samostatného bydlení