Denisovi Šabanovi je dvacet let. Je nejmladším klientem Centra denních služeb Společnosti DUHA, chodí do práce, rád vaří, tvoří, cvičí a vyráží na dlouhé procházky. A pak je tu jeho velká vášeň – pražská doprava. Zná všechny stanice metra, sleduje nové tramvajové tratě a někdy se prostě posadí do tramvaje a jede tam, kam vůbec nepotřebuje. Protože ho zajímá cesta samotná.
Nejmladší klient? Mně se to líbí.
Když přicházím za Denisem do Centra denních služeb (dále jen CDS) Nová DUHA na Černém Mostě, mám připravenou řadu otázek. Jedna z prvních se nabízí sama. Denisovi je dvacet a je nejmladším klientem CDS. Zajímá mě, jak se mezi lidmi různých generací cítí.
„Tak v pořádku, jistě. A vám to přišlo zvláštní, že jsem tady nejmladší? Mně se to líbí.“
Já odpovídám na jeho zvídavou otázku, že i mně se líbí to, že se tady potkávají všechny generace. Denis na sebe tímto prozradil rovnou v úvodu jednu vlastnost, kterou mi potvrdila i asistentka, která s ním spolupracuje v Ateliéru KRUH, Paulína Šlosiarová: „Denis je hodně zvídavý.“ A tak dostávám během rozhovoru hodně otázek i já a ráda na ně odpovídám. Rozhovor s Denisem plyne v příjemné atmosféře.
Asistentka Paulína ho zná jako člověka, kterého rozhodně není možné přehlédnout.
„Denis je zvídavý, energický, pozitivní a hodně upovídaný. Rád si povídá a vyptává se. Zajímá ho jídlo, různá města, kde kdo byl nebo jaký film viděl. Má rád společnost ostatních klientů i asistentů,“ říká Paulína.
Poprvé se trochu bál. Dnes se do DUHY vrací rád.
Ptám se Denise, jak se vlastně do Centra denních služeb dostal. Odpovídá, že po skončení školy ještě neměl práci, a tak společně s maminkou hledali něco, čemu by se mohl věnovat.
„Tak jsme prostě měli hledat něco zajímavého, co bych měl dělat, dokud nezačnu pracovat.“
Do CDS přišel v květnu 2025 a zpočátku sem chodil téměř každý den. První návštěva pro něj ale úplně jednoduchá nebyla. „Bál jsem se toho nejdřív, jak to tady vypadá.“ Při prvním zkušebním dni si nebyl jistý, co ho čeká. Ptám se, co mu pomohlo, aby se to změnilo. „Tak asi všechno jsme s asistentama probrali.“
Když měl možnost s asistenty projít, jak bude jeho den vypadat a co se bude dít, nejistota postupně zmizela. Asistentka Paulína potvrzuje, že právě při komunikaci je důležité dát Denisovi prostor, trpělivě mu odpovídat a věci, kterým nerozumí, mu vysvětlit.
Dnes už práce v jeho životě důležité místo má, a tak se změnil i čas, který tráví v DUZE. Do CDS nyní přichází dvakrát týdně – ve středu do Voňavé BYLINKY a v pátek do Ateliéru KRUH.
Chtěl být kuchařem, vystudoval keramiku.
Když se vracíme k Denisově škole, dozvídám se, že jeho první volbou nebyla keramika. „Jenom jsem taky předtím jsem se chtěl učit na toho kuchaře, zkusil jsem i čalouníka.“ Nakonec vystudoval keramický obor, kterému se věnoval čtyři roky. Zkoušel různé techniky a také práci na hrnčířském kruhu.
„Je to těžký no, točit na kruhu je velice těžký. Zkusil jsem to dvakrát, to bylo strašně těžký, nejde to. Nezkoušela jste to někdy?“
Přiznávám, že jsem to sama nikdy nezkoušela. A když Denis popisuje své zkušenosti, jak to bylo těžké, nejsem si jistá, zda mě k prvnímu pokusu úplně povzbudil. Ale oba to vnímáme s humorem. Dnes v CDS v Ateliéru KRUH sice netočí na kruhu, ale zkouší jiné výrobky z keramické hlíny, je úspěšný a dostává se mu podpory, aby zkoušel tvorbu dále. Když si povídáme o tom, co se mu v Ateliéru KRUH líbí, Denis několikrát zdůrazní jednu věc – možnost vybrat si.
„Důležitý, že prostě nemusíme dělat to, co řeknou asistenti. Prostě každý si něco vybere a to uděláme spolu.“
Denis tím popisuje důležitou součást fungování CDS. Každý den začíná společnou poradou, při které mají klienti prostor říct, čemu by se chtěli věnovat, a společně s asistenty domlouvají program dne. Neznamená to tedy, že si každý kdykoli dělá cokoli, ale že klienti mají možnost volby a podílejí se na rozhodování o tom, jak budou svůj čas ve službě trávit. Někdy se tvoří, za pěkného počasí se jde ven, součástí programu mohou být i další společné aktivity. Denis má například rád české filmy, a tak si rád užije i chvíle, kdy je v programu filmová hodinka či společné sledování filmu.
Asistentka Paulína při společných činnostech vidí ještě jinou Denisovu stránku. „Když Denise něco zaujme, rychle se pro to nadchne. Je pracovitý, precizní a dokáže pracovat systematicky,“ popisuje. Když se Denise ptám, v čem mu například Paulína pomáhá při práci v ateliéru, říká: „Třeba říct, jak mám udělat ten výrobek.“
Rajskou ještě jednou. A potom doma.
Původní přání stát se kuchařem Denisovi nezmizelo. Ve středu chodí v CDS do Voňavé BYLINKY. A na otázku, co se tam chce naučit, má okamžitou odpověď: „Hodně vařit.“ Už zkoušel rajskou s těstovinami, boloňské špagety, koprovku nebo sýrovou omáčku. Ptám se, jestli chutnala? „Jistě.“ Má ale i další kuchařské plány.
„Třeba chtěl bych někdy zkusit dělat ty ovocné knedlíky, ale škoda, že se to dělá dlouho.“ Přemýšlí také nad buchtičkami a dalšími jídly, jenže dopoledne ve Voňavé BYLINCE není nekonečné a kynuté těsto potřebuje svůj čas.
U vaření spolu chvíli probíráme dokonce i recept na rajskou. Denis se ptá, já popisuji svoji jednoduchou variantu, a nakonec se shodneme, že by stálo za to domluvit se s asistenty a rajskou ještě jednou vyzkoušet. Důvod není jen chuť na dobrý oběd. Ptám se Denise, jestli už něco z toho, co se naučil v CDS, zkusil uvařit doma. Zatím prý ne, ale plán už má.
„Já bych se chtěl domluvit s asistentama, ještě bych to někdy zkusil a pak bych to udělal doma. A jistě, hlavně říkám, že tady to je domácí, úplně by to bylo mnohem lepší, chutnější než v restauraci.“
Když se později Denise ptám přímo, v čem mu při vaření asistenti pomáhají, odpověď je velmi konkrétní. „Pomoct, zapnout ten sporák, zapnout troubu. Taky kontrolovat, jak já to třeba promíchávám, nebo jestli to dělám správně.“ Denis přitom sám dobře ví, kdy pomoc potřebuje. „Nevím, jak se to tam zapíná, tak radši já poprosím o pomoc a mě to zapnou.“
Právě v těchto zdánlivých drobnostech je dobře vidět, k čemu Denisovi CDS dnes je. Jeho život služba nevyplňuje – Denis pracuje, samostatně se pohybuje po Praze a má řadu vlastních aktivit. V CDS ale může s podporou zkoušet a učit se další věci a postupně je přenášet i do svého běžného života. Třeba si jídlo nejprve několikrát uvařit s podporou asistenta a pak se do něj pustit doma.
Podpora ale nemusí mít vždycky podobu rady při práci. Denis rád vzpomíná i na společné akce. „Že třeba se spolu zatančíme.“ S Paulínou si zatančil na letní akci na Plechárně i na vánočním posezení v CDS. „Tohle je tím, že tady jsou sympatický ty asistenti a že si uděláme často něco hezkého.“
V CDS má rád i společnost ostatních klientů. Sám zatím nemluví o přátelství, ale rád si s ostatními povídá.
A tak se během našeho rozhovoru postupně skládá docela konkrétní obraz toho, co pro Denise Centrum denních služeb znamená: místo, kde má svůj program, může se podílet na jeho podobě, zkoušet nové věci, říct si o podporu tam, kde ji potřebuje, a být mezi lidmi, se kterými je mu dobře.
Teď už chodí do práce sám
Po škole přišel další krok – najít práci. Denis vzpomíná, že při hledání mu pomáhala maminka i asistent. Dnes pracuje ve Starbucksu na Pražském hradě. Když se ujistím, že jsem dobře slyšela, Denis se okamžitě zeptá: „Byla jste někdy ve Starbucksu? A vám to přijde zvláštní?“
Nepřijde. Spíš mě napadne, že chodit každý den do práce na Pražský hrad znamená mít kolem sebe jednu z nejhezčích pražských kulis. Denis souhlasí a začne mi vyjmenovávat, co všechno odtud vidí, třeba i ve chvíli, kdy jde pracovat na předzahrádku. Pracuje čtyři dny v týdnu, celkem patnáct hodin. Stará se o pořádek.
„Umeju stoly, uklízím nějaké odpadky, když něco někde leží, taky zkontrolovat záchody, vyměnit odpadkový pytle.“ A také uklízí nádobí. Na začátku měl v práci podporu asistenta. Postupně ji ale přestal potřebovat.
„Jenom nejdřív jsem pár měsíců měl asistenta, oni mě kontrolovali, co dělám, a teď už jsem zvykl k tomu, a už tam nemám.“
Práce ho baví. Když se ptám, proč a jestli se dovednosti úklidu naučil doma, nabízí vlastně docela jednoduché vysvětlení. „Jistě, taky to tak doma dělám.“
Méně příjemné jsou chvíle, kdy se kavárna zaplní. „Když je skoro prázdno, skoro nikdo nechodí, tak to mám rád. Ale když je obrovská fronta dlouhá, tak to nemám rád.“ Vadí mu hluk, plno lidí a úzký prostor, kterým se při práci potřebuje pohybovat. Je to jedno z míst našeho rozhovoru, kde Denis velmi přesně dokáže říct, co mu vyhovuje a co už ne.
Praha očima Denise
Pak se dostáváme k tématu, při kterém se náš rozhovor rozběhne úplně jiným tempem, k dopravě. Paulína mě předem upozornila, že Denis má rád dopravní prostředky a výlety vlakem. Netušila jsem ale, jak dobře Prahu a její dopravu zná.
Denis rád chodí i pěšky. Někdy do práce zvolí právě pěší cestu, ve volném dni dokáže vyrazit na procházku na půl dne. Ale ne jen v okolí bydliště. Rád se projede i na druhý konec Prahy, pak se projde a poznává jiná místa. Procházky jsou, jak mi potvrzuje, vlastně jeho sportem. A právě při povídání o jeho cestách začínám zjišťovat, že Denis Prahu opravdu dobře zná. „Já si pamatuju to nazpaměť, jak k jakým metrům se mám dostat.“
Jakmile cestu jednou pozná, pamatuje si ji. A pak se dozvídám něco, co mě opravdu překvapí. „Ano, na všech stanicích metra jsem byl.“ Přiznávám, že já určitě ne. Denis mě okamžitě prověří.
„Třeba nebyla jste třeba v Jinonicích?“ Nebyla, přiznávám něco, co Denise překvapilo.
Pražskou dopravu přitom nevyužívá jen proto, aby se někam dostal. Někdy je samotná cesta cílem. „Já si sednu na tramvaj a pojedu tam, kam já nepotřebuji.“
Denis trasy zná, ale baví ho cestovat a všímat si toho, jak doprava funguje. Sleduje také, co se v pražské dopravě mění. Nové tratě, otevření opravených stanic, ale i třeba to, že se zrekonstruovalo náměstí Jiřího z Poděbrad, na to se chce prý brzy podívat. O to všechno se Denis živě zajímá.
„No, čtu si to na internetu, že jestli třeba tramvajová dráha má být hotová už tento den, tak se tam půjdu podívat.“
Informace hledá přímo u Dopravního podniku, na Facebooku nebo na Googlu. Během našeho rozhovoru se tak dostaneme k novým tratím, Dvoreckému mostu, přívozu i dalším změnám v pražské dopravě.
Když má volno, nechce sedět doma
Doprava je velkým Denisovým koníčkem, ale zdaleka ne jediným. Chodí také do fitness a snaží se podle svých slov žít zdravě. „Jistě hlavně třeba snažím se nejíst hodně sladkostí. Třeba říkám často, často jsem si sladkost nějakou dám, ale nejím je často.“ Do posilovny chodí i sám. „Vím, jak zapnout trenažer, jak ho vypnout, sednout na kolo, jak zvedat činky. Prostě to tam je jednoduché pro mě.“
Má rád také české filmy. Nejraději pohádky, romantické filmy a komedie. „Spíš nechci třeba se dívat na ty trailery nebo něco takového strašidelného. Jak třeba se tam ty křiky nějaký nebo střílení bomby, to nechci se na to dívat.“
„Třeba aspoň na tři minutky“
A právě přes české filmy se dostáváme k jednomu Denisovu přání.„Někdy bych chtěl potkat naživo herce.“ Jeho nejoblíbenější herečkou je prý Zlata Adamovská.
A pak se role v našem rozhovoru zase obrátí a Denis zjišťuje: „A třeba Vladimíra Polívku znáte?“ Vladimíra Polívku viděl ve filmu Ženy v běhu. „On hezky má oblečení, protože on hezky zahrál toho trenéra, sympatický chlap.“ Vladimíra Polívku by chtěl potkat osobně. Jednou z možností by bylo divadlo. To ale Denise příliš neláká. Vadí mu větší množství lidí a také představa společenského oblečení. Zjistil si dokonce, že by Vladimíra Polívku mohl vidět v létě na filmovém festivalu v Karlových Varech. Jenže i tam bude spousta lidí a Denis velké davy rád nemá. A tak spolu přemýšlíme nad jinou možností. Co mu třeba napsat?
Denis ví, že Vladimír Polívka bude mít narozeniny. Chtěl by mu popřát a říct mu, že se mu líbí, jak hraje. Jen má trochu obavy, jak oslovit člověka, který ho vůbec nezná. „A jak mu mám říct?“ Zkoušíme tedy společně začátek: „Vážený pane Polívko…“
Denis přemýšlí dál. „Třeba aspoň na tři minutky na něco se aspoň zeptat a popřát mu hodně štěstí.“
Napadne mě, že i s napsáním zprávy by mu mohli pomoci asistenti v CDS. Denisovi se tento nápad líbí. Třeba mu společně napíšou.
A když se ho úplně na konci zeptám, jestli je něco, z čeho má obavy, vrátí se právě k tomuhle přání. „Že já se bojím, že se to mi nepodaří.“
Tak uvidíme, Denisi. Slíbila jsem mu totiž, že jeho přání napíšeme i do článku. Třeba si ho Vladimír Polívka jednou přečte.
Denisovi přejeme k jeho dvacátým narozeninám hodně radosti, úspěchů v práci i ve všem, do čeho se pustí. A hlavně ať se mu daří plnit jeho přání – nejen to o setkání s oblíbeným hercem.
Margita Losová
manažerka pro rozvoj organizace a PR, péče o dárce
