Pan Daniel letos oslavil třicet let a žije v Chráněném bydlení. Má práci, své koníčky i oblíbené trasy po Praze, které si pečlivě plánuje. „Dám si cíl,“ říká. Jeho příběh ukazuje, jak může vypadat samostatný život s podporou, která dává smysl.
Přicházím za panem Danielem, který nedávno oslavil 30 let. Patří k mladším klientům Společnosti DUHA a využívá službu Chráněné bydlení. Zajímá mě, jak je se službou spokojený a v čem mu pomáhá.
Zvoním na zvonek s označením DUHA. Přichází mi otevřít mladý muž, zdravíme se a cestou k bytu začínáme náš rozhovor. Daniel ví, že přicházím v souvislosti s jeho jubileem, a na povídání se těší.
Hned v malé kuchyni s jídelnou, která je společným prostorem s jeho spolubydlícím, se chlubí, jak skvěle vyleštil sporák a prozradí i, jaký je na to nejlepší čisticí prostředek. Začali jsme rozhovor „obyčejným“ tématem, ale Daniel obyčejný muž není. Má mnoho zájmů, chodí do práce a samostatného života se nebojí, líbí se mu. A přitakává, že pořádek má opravdu rád.
Z malé terasy u jeho pokoje je vidět až do dálky. Mezi domy se otevírá kousek prostoru, kde se město na chvíli uklidní a ustoupí zeleni.
Jak tráví den, když není zrovna v práci nebo nemá asistenci z DUHY?
Město jako mapa svobody
Když nejde do práce, vyráží ven. Ne bezcílně. „Dám si cíl,“ říká jednoduše. „Nejdu jen tak. Já si řeknu, kam pojedu.“
A pak se vydá na cestu. Sedne na tramvaj, metro nebo autobus a projíždí Prahou.
Vypráví, že jeho velkým koníčkem je doprava. Sleduje Dopravní podnik a mluví o něm s přehledem.
„Včera jsem byl třeba na Dvoreckém mostě.“
„Podívám se na ten teploměr, tak se tomu říká.“ Ukazuje přitom na mapky metra na stěně, které visí nad jeho psacím stolem.
Chráněné bydlení znamená vlastní prostor
Zajímám se, jak Daniel našel Chráněné bydlení Společnosti DUHA. Dozvídám se, že jich vyzkoušel několik a ne všude byl spokojený.
„… neměl jsem soukromí.“
Hledal dál, až našel DUHU. I zde se musel jednou přestěhovat, ale nyní je spokojený.
„Já mám rád klid. Já mám radši svůj prostor.“
„Potřeboval jsem soukromí.“
Dnes má větší pokoj, který si zařídil podle sebe.
„Já jsem si ho vyskládal…, mám to živější. Jsem šťastný.“
Když je Daniel doma, tráví čas i online. Sleduje, co se děje kolem něj – včetně Společnosti DUHA.
„Já to sleduju na Instagramu,“ říká.
„Když jsem v práci, tak se podívám… co tam je.“
Samostatnost, která dává smysl
Daniel prozrazuje, že se vyučil tkalcem. Učení ho bavilo, ale profesi se nevěnoval. Dnes pracuje v kavárně. Vyzkoušel jich několik. Nyní je jeho pracovištěm Café Martin. Domlouváme se, že až tam jednou zavítám na kávu, tak mě Daniel obslouží. Práce kavárníka ho prý baví. Pracuje tři dny v týdnu a střídá provozovny v Karlíně a na Žižkově, má to tak pestřejší.
„Obsluhuju, dělám kafe… všechno.“
„Maximálně čtyři hodiny.“ K jeho povinnostem patří i závěrečný úklid v kavárně.
S čím pomáhá Chráněné bydlení
Daniel má asistenci několikrát týdně. V mnoha věcech je samostatný, přesto jsou oblasti, kde podporu potřebuje. Ptám se, s čím mu asistenti pomáhají a co pro něj znamenají.
„Je to velká podpora…,“ ujišťuje mě Daniel.
Daniel potřebuje jen menší míru podpory. Asistenti mu pomáhají především v oblasti hospodaření s penězi, plánování času a potřebných činností. Důležitá je pro něj i možnost věci si s někým v klidu projít a „ukotvit“ – ujistit se, že postupuje správně.
Asistenti jsou pro něj oporou i ve chvílích, kdy potřebuje s něčím poradit nebo se necítí nejlépe.
Ptám se i na běžný chod domácnosti. Vaří si sám?
„Já to udělám.“
„Dělal jsem si vajíčka… volský oči, hranolky… pizzu.“
„To mám okoukaný od mámy.“
Když byl doma, tak prý nevařil, jen pozoroval. Dnes se do jednoduchých receptů i s podporou asistence pouští.
A má z toho maminka radost? „Má,“ stručně uzavírá Daniel.
Právě v těchto drobných každodenních věcech je vidět, jaký posun Daniel udělal. Z prostředí, kde měl jistotu a péči rodiny, se postupně posunul k větší samostatnosti a vlastní zodpovědnosti. Daniel má blízko ke své rodině. Ta ho podporuje a má radost z toho, že zvládá samostatný život.
Zaříkávač koní
Rozhlížím se po Danielově pokoji, na závěsech jsou vyobrazeni koně, na poličce porcelánoví koně.
Máte koně rád?
„Chodil jsem ke koním, na hipoterapii. A tam byla jedna kobyla, co mě obdivuje, tak jsem si s ní povídal. A začali mi říkat zaříkávač koní.“
„Ona přišla, očuchala mě… a dala mi hlavu na rameno. Cítil jsem ten teplej vzduch za krkem.
Normálně jsem si s ní povídal. A nechala se drbat,“ dlouze a s radostí vzpomíná Daniel na období, kdy chodil častěji ke koním.
Vlastní svět
Danielův pokoj prozrazuje i jeho další koníčky – hudbu, čtení knih o přírodě, sledování seriálů i práci na počítači. Má vlastní YouTube kanál, kam dává občas cestovatelská videa. Rád navštěvuje muzea i veletrhy s tématem dopravy. Má rád i procházky v lese.
Zaujmou i světla, která si v pokoji rozmístil. Pomáhají tu vytvořit pěknou atmosféru. Nejraději má modrou barvu.
„Já jsem na modrou. Ale barvy můžu měnit. Je to antistresový.“
Na poličce stojí světelný nápis ŠŤASTNÝ. Byl to dárek od sestry, který si ale předem vybral a nápis vyskládal sám.
A jste šťastný?
„Jo, jo, jsem.“
Každodennost, která dává smysl
Na závěr našeho setkání se vracíme k tomu, jak dnes Daniel žije. Má svůj rytmus, svoje plány i věci, které má rád. Chráněné bydlení mu umožňuje být samostatný a zároveň mít podporu tam, kde ji potřebuje. Děkuji Danielovi za rozhovor i ochotu sdílet jeho příběh. Příběh, ve kterém se cesta k samostatnosti podařila.
Přeji Danielovi, ať se mu ve všech oblastech jeho života daří a ať si dál dává cíle, ke kterým chce dojít.
Margita Losová
manažerka pro rozvoj organizace a PR, péče o dárce
