V dalším rozhovoru z rubriky #mojePrácevDUZE asistent Chráněného bydlení Ewald Schorm mluví o tom, jak se k sociální práci dostal, proč je pro něj respekt základem všeho, a jak dokáže humor prolomit i největší bariéry. V rozhovoru otevřeně vypráví o rodině, klientech i o radosti z malých každodenních úspěchů.
Začátky v DUZE
Ewalde, pamatujete si ještě, co vás přivedlo k sociální práci a konkrétně k DUZE?
Po škole jsem hledal, co bych v životě chtěl dělat, a vždycky mě to táhlo k práci s lidmi. Myslím, že to máme v rodině tak nějak v sobě. Táta je psycholog, maminka učí češtinu na vysoké škole, jedna sestra je sociální pracovnice, další pracuje s dětmi a třetí je v akademickém prostředí. Každý nějak pomáhá. Takže když jsem viděl, že DUHA hledá nového asistenta, byla to taková šťastná shoda okolností – oni hledali a já zrovna chtěl začít v sociální sféře. Líbilo se mi poslání DUHY i to, že se věnuje lidem s mentálním znevýhodněním. DUHA je vlastně moje první práce v sociálních službách, ale teď, už vím, že jsem na správném místě. A vedle ní mám ještě druhou práci – v Národním divadle, kde jsem inspektorem hlediště v historické budově.
To je docela neobvyklá kombinace. Dá se to vůbec spojit?
Dá – a dokonce to má své kouzlo. Jsou to dvě naprosto odlišná prostředí a každé mi dává jinou energii. Když jsem unavený z jedné práce, přijdu do té druhé a načerpám nový impuls. Je to taková vzájemná rovnováha i inspirace. Baví mě, že nejsem celý den v kanceláři – jsem mezi lidmi, v pohybu, každý den je jiný. A to mě baví a vyhovuje mi to.
Rodinné zázemí a hodnoty
Zmínil jste rodinu – vyrůstal jste tedy v prostředí, kde byla pomoc druhým přirozenou součástí života?
Ano, rozhodně. Rodiče darovali různým neziskovým organizacím, podporovali například sirotky na Ukrajině nebo v Africe. Jedna z mých sester je sociální pracovnice a už od mládí dobrovolničila v projektech, kde pomáhala dětem. Bylo to prostě součástí našeho života, taková přirozenost. Doma se nemluvilo o tom, že pomáhat je něco zvláštního – prostě to tak má být. Myslím, že mi to hodně ovlivnilo pohled na svět a na lidi.
Smysl a osvěta
Když působíte v Národním divadle, setkáváte se tam s lidmi z různých prostředí. Dostáváte se často k tomu, že mluvíte o DUZE a o tom, co děláte?
Určitě, docela často. Když se někdo zeptá, co dělám vedle divadla, rád vysvětlím, že pracuji v DUZE. Lidé většinou netuší, co obnáší práce s lidmi s mentálním znevýhodněním – a není to jejich vina, jen se s tím běžně nesetkávají. Proto je pro mě důležité šířit povědomí o tom, že naši klienti žijí život, který se v podstatě se neliší od života většinové společnosti. Ano, v některých aspektech potřebují větší podporu, ale kdo z nás ji v něčem nepotřebuje, že? Zajímají se o politiku, chodí na koncerty, řeší vztahy, radosti i zklamání. Mají úplně stejné potřeby jako každý, jsou to lidé jako my všichni. A když to někomu řeknu, a on se zastaví a řekne „aha, to jsem vlastně nevěděl“, těší mě, že mohu přispět k šíření osvěty.
První zkoušky a humor jako klíč
Jaké byly vaše začátky v Chráněném bydlení?
Začínal jsem u klientky, která neměla ráda muže asistenty – byla to pro mě velká výzva. Respektoval jsem, že má špatnou zkušenost s muži, a snažil se získat její důvěru. Ze začátku mě opravdu neviděla ráda, ale dnes se vždy usměje, když přijdu. Trvalo to něco málo přes půl roku, ale našli jsme si cestu.
Co bylo klíčem k vybudování důvěry?
Pro každého klienta je to něco jiného, ale u této klientky byl klíčem humor. Smějeme se spolu spoustě věcí, samozřejmě s respektem. Humor, který má ona také ráda, prolomil ledy. Dnes se smějeme společně spoustě situací. Také potřebovala pochopit, že jsem tam pro ni, a našli jsme náplň a smysl spolupráce.
Ústřední myšlenka Chráněného bydlení
Jak byste popsal hlavní myšlenku Chráněného bydlení?
Pro mě je to jednoznačně samostatnost a zodpovědnost. Cílem je, aby naši klienti mohli žít běžný život v bytech v různých částech Prahy, aby se naučili rozhodovat sami za sebe a postupně zvládali všechny běžné situace. Pomáháme jim s vařením, úklidem, hygienou, ale i s hledáním práce nebo navazováním vztahů. Pomáháme v čemkoliv, co klienti chtějí a potřebují, i s pochopením povinností, které se vztahují k životu. Jde o to, aby žili co nejvíc samostatně a přirozeně, podle svých možností, protože většina klientů je toho schopna, jen k tomu potřebují vlastní prostor a tempo.
Každý den je jiný
Jak vypadá váš pracovní den?
Každý den je jiný – a právě to mě na té práci baví. Někdy mám službu u jednoho klienta, jindy u dvou nebo tří, podle jejich potřeb, někdy i o víkendu. Mám rozpis služeb na měsíc dopředu, který sestavuje koordinátorka, ale zároveň si ho mohu trochu přizpůsobit. To mi umožňuje skloubit obě práce. Když nastane mimořádná situace, je samozřejmé, že ji musíme dořešit – neřeknu si, že mám padla. Tahle práce se nedá dělat napůl, musíte být zodpovědný a důsledný.
Jak funguje Chráněné bydlení uvnitř
Kdo všechno stojí za službou Chráněného bydlení?
Máme čtyři týmy, každý se svým koordinátorem a skupinou klientů. Všichni spolupracujeme, a když je potřeba, zastoupíme se. Na začátku pro mě bylo cenné, že jsem mohl poznat různé klienty i díky výpomocím v jiných bytech. Kromě asistentů je tu i vedoucí služby, sociální pracovnice a metodička, a samozřejmě vedení DUHY. Spolupráce a komunikace je důležitá součást služby.
Respekt a hranice
Co se děje, když přicházíte na službu ke klientovi?
Zazvoním, klient otevře, a já si vždy uvědomím, že vstupuji do jeho domova. Vždycky se zeptám, jestli můžu vstoupit. I když se známe, respekt k jeho prostoru je základ. Náš vztah je přátelský, ale profesionální – nejsme kamarádi, ale asistenti, a tuto hranici je potřeba udržet, i když s klienty strávíme mnoho času. Na začátku služby si sedneme, probereme co se událo, co potřebuje, a snažím se, aby se cítil dobře a jistě. Klient může zažít nějaké emoční vypětí, radost, smutek, silný zážitek, a to pak službu ovlivní. Asistent na vše musí profesionálně reagovat a službu tomu přizpůsobit. Respekt je pro mě to nejdůležitější, co si musím neustále připomínat.
Individuální přístup a malé kroky
Jak vypadá běžná náplň služby?
Je to hodně pestré. Někdy jdeme nakoupit, vaříme, pomáhám klientovi zacházet s penězi, plánovat rozpočet, objednat se k lékaři. Důležité je, že připravujeme i jeho plány do budoucna, řešíme praktické i osobní věci. Řešíme život ve všech jeho rovinách. Někdo potřebuje více podpory, jiný méně. Podpora je velice individuální. Každý člověk je jiný, a to je na té práci krásné. Vidíte posuny – třeba když se někdo, kdo měl obavy, nakonec odhodlá jít na pracovní pohovor. Pracovali jsme na tom s klientem několik měsíců. To jsou pro mě malá velká vítězství a přináší to radost z výsledku.
Podpora rodin a osamostatnění
Co byste vzkázal rodinám mladých lidí, kteří se chystají k osamostatnění?
Když má člověk možnost zkusit žít samostatně, měla by se využít. Je to přirozený krok, který patří k dospívání. Lidé s mentálním znevýhodněním mají stejnou potřebu svobody jako kdokoliv jiný. Služba Chráněné bydlení nebo Podpora samostatného bydlení jim v tom může pomoct – ale zároveň to vyžaduje zodpovědnost i z jejich strany. Rodiny se nemusí bát, neztrácejí s nimi kontakt. Naopak, často vidí, jak jejich děti rozkvétají a rostou. A před uzavřením smlouvy o službě probíhá několik setkání s rodinou, je to proces jednání se zájemcem o službu.
Malé i velké úspěchy
Vzpomněl byste si na nějaké konkrétní úspěchy Vašich klientů?
Úspěchy jsou různé. Někdy je to velký krok, jindy malý, ale pro daného člověka obrovský. Třeba když klient začne zvládat hygienu, naučí se vařit, nebo si sám vyřídí věci, které dřív nezvládal, například i to, že vystoupí z vlastní rutiny nebo, že si vymezí hranice s okolním světem. Jindy je to duševní podpora – když mu pomůžete předat, že na to má, důležité je, když vidíte potenciál klienta. Když pak přijde den, kdy zjistíte, že už vás vlastně nepotřebuje, je to ta největší odměna. To je smysl naší práce – vidět, že klient stojí pevně na vlastních nohou.
Tým, vzdělávání a podpora
Jak probíhá zaučení nového asistenta?
Nový kolega má vždy několik příslužeb, kdy ho zkušenější kolegové provází. Nikdo není hozený do vody. Učíme se postupně, máme k dispozici manuály, školení, podporu koordinátorky, která mi v začátcích hodně pomáhala, a za to jsem jí dodnes vděčný. Já jsem si dlouho vozil v batohu desky s materiály a četl si je cestou do práce. Člověk se učí celý život. A co je nejdůležitější – komunikace. Mezi námi v týmu i s klienty. Nikdy na situace nejste sám.
Osobní motivace a pohled na práci
Co vás v práci nejvíc těší?
Když vidím klienta se posouvat dopředu a říct si, že jsem mu k tomu mohl přispět. Když mě klient rád vidí na službě a má ve mě důvěru. Dobrý den je, když odcházím s pocitem, že jsme něco zvládli, že se zasmějeme a rozloučíme v dobré náladě. Někdy to je však poměrně dost náročné. Jako asistenti se dostáváme do emočně vypjatých a nečekaných situací, na které musíme být schopni reagovat. Já sám jsem zažil například smrt klientky, což byla náročná situace. A občas musím čelit osobním a etickým dilematům.
A jak ošetřujete komplikované situace?
Komplikované situace ošetřujeme individuálními plány, které tvoříme v týmu a ve většině případů i se zapojením klienta tak, aby spolupráce byla příjemná a přehledná pro asistenty i klienty. Také se můžeme se obrátit na koordinátorku, která udržuje pohodu a jednotu v týmu. Máme možnosti individuálních a týmových supervizí, kde sdílíme situace, které nás tíží.
Jaké vlastnosti by měl mít člověk, který chce dělat asistenta?
Určitě trpělivost a klid. Musí přijímat klienty takové, jací jsou, nesnažit se je měnit. Respekt, empatie a komunikace jsou klíčové. A také chuť se pořád učit a neztratit nadšení. To, že vás ta práce baví, je na výsledcích vidět. Tady pracujete s člověkem, a tak k tomu musíte přistupovat.
Proč byste doporučil práci asistenta právě v DUZE?
Protože je to práce, která má smysl. Je to škola života, naučí vás trpělivosti a hranic, ale i radosti z maličkostí. Posune vás to nejen profesně, ale i lidsky. Mě práce v sociálních službách hodně dala.
Závěrečné přání
Co byste popřál klientům a Chráněnému bydlení?
Přál bych si, aby veřejnost naše klienty respektovala a mluvila s nimi jako s rovnocennými lidmi. Někdy se stává, že se lidé obracejí jen na asistenta a přehlížejí klienta, který je přitom naprosto schopný sám odpovědět. Je to o neustálé osvětě – a i to je součást naší práce. Aby svět kolem nás viděl, že lidé s mentálním znevýhodněním se od většinové populace neliší, jen potřebují o něco větší podporu.
Děkuji Vám za rozhovor a přeji, ať se Vám v práci nadále daří a splní se Vaše přání, které s Vámi všichni v DUZE sdílíme.
Margita Losová
manažerka pro rozvoj organizace a PR, péče o dárce
